ČERNÁ NEBO BÍLÁ 13 ČÁST

 

Oblékla jsem si jednoduché šaty nad kolena a vlasy uvázala do drdolu. Podívala jsem se na sebe do zrcadla.  Nu co, nebudu se přeci schovávat. Stopy po Damonových zubech, jsem neměla šanci jakkoliv zakrýt.  A vlastně jsem to, ani nechtěla. Byla jsem rozhodnuta, říci Stefanovy pravdu, tak ať to klidně vidí. Však jsem mu stejně úplně ukradená. Copak mě hledal? Ví vůbec, že jsem byla tři dny pryč? Postrádal mě, alespoň trochu? Bál se o mě? Začínala jsem o tom vážně pochybovat. Už jsem si úplně jasně uvědomovala ten rozdíl mezi nimi.  Damon byl hurikán, vichřice, zemětřesení. Damon byl nespoutaný živel, ale nikdy, nikdy by nedovolil, aby se mi něco stalo. A Stefan? Stefan byl vánek, větérek, letní deštík. Klidný, mírný, nudný, ale hlavně, zahleděný sám do sebe.

 Najednou jsem uslyšela ze zdola křik. Vyběhla jsem na chodbu a podívala se dolů. Damon zrovna přirazil Stefana ke zdi. 

„Můžeš mi vysvětlit sakra, kde jsi byl celou tu dobu, co tvá holka byla nezvěstná?!“ Vyštěkl na něj. Vypadal zuřivě. Nebezpečně a hodně naštvaně. 

„ To není tvoje věc, Damone!“ Procedil Stefan mezi zuby, ale než se stačil připravit k odvetě, zahlédl mě na schodech. 

„Eleno…, miláčku, jsem tak rád…“ Zarazil se uprostřed věty a zaváhal. Zřejmě vycítil moje rozpoložení.

 „ No, tím si tedy, zrovna nejsem moc jistá, Stefane.“ Zamračila jsem se na něj. A když ho Damon neochotně pustil, udělala jsem pár kroků jeho směrem.  

„Nechte nás prosím, na chvíli o samotě.“ Zašeptala jsem směrem k Damonovi. A i když bylo vidět, že mu to je značně proti srsti, nakonec zmizel ve vedlejší místnosti.  

 „Měl jsem o tebe strach, Eleno.“ Zašeptal a neustále si mě měřil pohledem. Cítila jsem se jak pod rentgenovým paprskem. Jeho oči bloudily po mém těle, a když se zastavily na mém krku, zajiskřily mu zlostí.

 „Kde jsi byla, Eleno!?“ Vyštěkl a hned vzápětí, stál přede mnou. 

„ Co…, co se staráš, Stefane?“ Vykoktala jsem a udělala krok vzad. 

„ Myslím, že to není tvoje starost.“ Na sucho jsem polkla a narazila zády do zábradlí schodiště. Nikdy jsem ho takto neviděla. Naštvaného a vzteklého. Nikdy.  Jeho hruď se zvedala potlačovaným hněvem a oči mu blýskaly vzteky.

 „ Ty jsi dovolila, aby se z tebe krmil?!“ Zahřměl a podíval se na má ústa, krk i kousance na nohách. Jen jsem zalapala po dechu, ale na odpověď, jsem se nezmohla. 

„Dovolila viď?“ Řekl už tišeji a zadíval se na má ústa, která líbala jeho upírskou tvář. Zhluboka dýchal, když se mi zadíval do očí. Najednou se mi podlomila kolena. Měla jsem pocit, že se dívá až na dno mé duše.

 „Už nikdy…, už nikdy mu to nedovolíš! Zapomeneš na všechno, zapomeneš Eleno!“ Zasyčel mi do tváře a v tu chvíli, se zavlnil vzduch a Damon ho odhodil na druhý konec místnosti.

 „ Zabiju tě, ty zmetku!“ Zařval Damon a určitě by to udělal, kdyby mu Carl nezastoupil cestu.