POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  Nicholas se podíval na spící dívku, ve svém náručí. Hlavu měla položenou na jeho hrudi. Jednou rukou ho objímala a pravou nohu, měla přehozenou, přes jeho.  Srdce se mu rozbušilo, když viděl její křehké, nahé, a nádherné tělo, jak se k němu tiskne.  Slunce již bylo hodně vysoko. Předpokládal, že bylo kolem oběda, ale usnuli až k ránu. Nemohl se jí nabažit. Celou noc, se s ní miloval. Celou noc, si ji bral.  Byl tak vyprahlí. Zoufale toužící po její lásce, nebo jakékoliv její náklonnosti, že nedokázal přestat.  Bral si ji jakkoliv. Jak jen to bylo možné. A stále měl pocit, že to ještě není dost.  Trochu se zachrula. Srdce se mu rozbušilo, jako o závod. Čekal, na její reakci.  „Dobré ráno, lásko." Zašeptal, když otevřela oči, a podívala se na něj.  V první chvíli, měl pocit, že přestala dýchat a zarazila se. Ale hned vzápětí, po její tváři, přelétl úsměv.  Přetočil se s ní na bok, tak, aby ji viděl do tváře a přivinul si ji k sobě.  „Bylo to překrásné, lásko." Zapředl a odhrn

  Přirazil ji ke zdi a vrhl se na její ústa. Bránila se jen chvíli. Jen ještě několik málo pokusů o její vzdor proti němu, a pak mu začala polibky opětovat.  Nejdříve váhavě, když se ale vloupal jazykem do jejích úst, a zuřivě jím sváděl boj s tím jejím, vpletla mu prsty do vlasů.  Vzrušeně zasténal. Tak moc, po ní toužil. Celé jeho tělo, bylo napjato, jako struna. Již několik dní měl pocit, že snad každý jeho nerv v těle, kdykoliv si večer lehal vedle ní, touží jenom po ní. Přiváděla ho k šílenství. V každé, své podobě.  Zuřil, z jejího přístupu k němu. Z její laxnosti k tomu, kým je. Z její lehkomyslnosti. Úplné nevědomosti situace. A i když ji několikrát vysvětlil, že vzhledem k svému postavení, si nemůže dělat ani ona co chce, jako kdyby ho ani nevnímala.  Šílel z její přítomnosti. Každý večer, když si lehal vedle ní, uléhal s tak mocným pocitem žádostivosti, jaký ještě nikdy necítil. Připadal si jako otrok svojí touhy. Jako její otrok, jen ona, si to vůbec neuvědomovala.  „Potřebu

  „O..., opovaž se ke mně přiblížit!" vyprskla, a znovu se rozhlédla kolem. Nebylo úniku. Věděla, že by mu nedalo moc práce, ji dostihnout.  „Co je, Isabelo," cedil skrz zuby, a krok po kroku, se k ní přibližoval, „ ty nevíš, co ti můžu udělat?" S mírně předkloněnou hlavou. Jiskřícíma a planoucíma očima. S tvrdým a zuřivým výrazem na tváři, vypadal nebezpečně.  Isabela znovu ustoupila o krok. Začala pomalu couvat, a když si všimla, že sáhl k opasku svých kalhot, nahlas polkla.  „Já..., budu se bránit." Vydechla, když narazila zády do zdi.  Přilepila se ke zdi. Rukama se chytla stěny za zády a sledovala, jak se k ní pomalu přibližuje.  „Dobře, lásko. To má rád." Po tváři mu přelétl úsměv.  Isabela opřela hlavu o zeď. Nedokázala odtrhnout zrak, od jeho hrudi. Z jeho svalů na rukou, a na prsou. Vlnily se při každém jeho pohybu.  Když její oči zabloudily k jeho vypracovanému břichu a véčku, zbíhajícímu se k lemu kalhot, začala zrychleně dýchat.  A když rozepnul zip

  „Jsi moc upjatá, Isabelo. Jednou ses stala Nicholasovou ženou, tak si to užívej, a neházej mu klacky pod nohy. Uvidíš, jak potom obrátí. Dokáže být, i docela milí, jen mu to musíš dovolit." „Je mi úplně ukradený, Aisho," zavrčela Isabela. Položila hlavu do lehátka a zavřela oči, „nevybrala jsem si to, stát se jeho ženou. Již mám dost, té jeho arogance. Příkazů a zákazů," pohodila vzdorovitě hlavou, „mám pomalu strach, jít sama na záchod, sakra. Už mám toho dost, Aisho. Můžu si dělat, co chci! Třeba se i opalovat, nahoře bez!" zamračila se. „No..., to bych ti zrovna, moc nedoporučovala." „Proč ne?!" Isabela se ohlédla. Bodyguardi stáli v dostatečné vzdálenosti, a byla zády k nim. Z jejich zorného pole. Demonstrativně odhodila vršek od plavek. Nasadila si brýle, a znovu položila hlavu do lehátka. „Není to dobrý nápad, Isabelo. Věř mi. Dráždíš hada, bosou nohou." Zašeptala Aisha, když spatřila, že několik metrů od nich, se vynořil Nicholas s Kieferem.

  Nicholas opravdu splnil, co řekl. Zjednat pořádek, si opravdu uměl.  Byl přísný. Tvrdý. Někdy ji přišlo, že snad ani nerozděluje mezi jeho zaměstnanci. Mezi poslední služkou, nebo jí.  Dokázal ji vynadat klidně kdekoliv. Kdykoliv něco provedla, nebo neuposlechla, vynadal jí tak, že kolikrát měla co dělat, aby se nerozbrečela.  A jeho výpady zlosti, byli vlastně jediné chvíle, kdy s ní mluvil. Odcházel ráno, a vracíval se večer. Vždy se jen svalil na postel, a něco zabručel.  Asi by jí měl vyhovovat jeho přístup, protože si přeci byla jistá, že ho k smrti nenávidí, ale s každým dnem, měla pocit, jakoby jí něco chybělo.  K smrti, nesnášela tu jeho aroganci. Jeho povýšení a sebejistotu. Jeho naprostou nadvládu, ale zároveň ji přitahovala.  Den ode dne, se cítila jinak. Prázdná. Najednou se jí zdálo, jakoby ji ty jeho výpady proti ní, kdy se cítila tak, že pomalu přestávala dýchat, chyběli.  Byla si jistá, že to je jen nenávistí k němu, ovšem na druhou stranu, i přes svou nezkušenost poz

  Kieferova slova, Isabelu zasáhla. Bylo fakt, že ještě nikdy, na ní takto nevyjel. Vždy to byl její starší bratr, který ji chránil. Měla ho ráda, ale takto se ještě nikdy nezachoval.  Najednou se jí z hlavy vypařilo vše, pro co ještě před chvílí, tak moc šílela. Sedla si na kraj postele a zadívala se před sebe.  Nemohla uvěřit tomu, co ji řekl. Asi opravdu neměla vůbec ponětí o tom, co je vlastně Nicholas zač. Co vše, to obnáší. Věděla, že Kiefer, by ji nikdy nelhal.  Ale v jednom se mýlil. Vůbec se jí nelíbí, když ji Nicholas šuká.  Zamračila se, a vztekle ze sebe stáhla ony nechutně drahé šaty. Venku již byla hluboká tma. Ani vlastně nevěděla, jak dlouho jen tak seděla, a litovala se.  Napustila si vanu, a slastně se ponořila do horké vody. I když se snažila nemyslet. Snažila se odpoutat od všech myšlenek, stejně ji jedna, neustále přicházela na mysl. Nicholas. Její manžel. Její muž. Stala se ženou, nejobávanějšího mafiána na světě, a teprve nyní, po Kieferově výstupu, si uvědomila,

  Obrátil se na Isabelu a přelétl ji rozzuřeným pohledem. Ani mu to nedalo tolik práce. Měl na ní takový vztek, za její neposlušnost.  Přirazil ji ke zdi. Isabela se mu samozřejmě, chtěla vykroutit. Házela sebou, v jeho objetí, tak na ni Nicholas ještě více přitlačil.  Jednal hrubě. Povýšeně. Aby Genkeie přesvědčil, že ona, je opravdu jen pouhá hračka, v jeho rukou. Jeho majetek. Objekt jeho chtíče. Na to jediné, pro svou zvrhlost, mohl Genkei slyšet.  „Drž! Potřebuju to, sakra! Potřebuju si zašukat!" zavrčel Nicholas, „neumíš poslouchat, tak alespoň uvidíš, co se stane pokaždé, když neposlechneš!" Mluvil japonsky, aby tomu Genkei rozuměl, a byl rád, že alespoň to, Isabela nechápala.  Znovu na ni přitlačil. Sáhl ji pod sukni a jedním trhnutím, ji zbavil kalhotek.  „Nenávidím tě!" křičela Isabela v jeho objetí, a Genkeiovy, se evidentně líbil, její nesouhlas.  Pomalu s nepříčetným výrazem ve tváři, jednou rukou držíc Isabelu pod krkem, si Nicholas rozepnul poklopec. Stáhl

  Svatební hostina, se konala v Bombes Beart. Nejluxusnější a nejdražší restauraci vůbec. Patřila samozřejmě, jako vše ve městě, Nicholasovi.  „Nehni se ode mne na krok, Isabelo," řekl přísně Nicholas, když usadil Isabelu za stůl, „i kdybys potřebovala jen čůrat, Isabelo. Jdu s tebou na záchod. Jasný?!"  Vůbec se mu nelíbili pohledy, Kiwo Genkeie. Měl v plánu, ihned po obědě, nechat matku, Aishu, a hlavně Isabelu odvést. Jen doufal, že Genkei do té doby, nevznese požadavek, na svůj zvrhlí, sporný, ale bohužel možný nárok, na Isabelu.  Znal Genkeie, již dlouho, a i když se mu některé zvyklosti japonské mafie nelíbili, byl nucen, je respektovat. Ale zrovna tak, musel Genkei, respektovat jeho.  Měl jedinou možnost. Udržet Isabelu z jeho dosahu, aby ji nemohl oslovit. V jiném případě, by mohlo dojít na nejhorší.  Genkei, svého práva, na manželky svých mafiánů, pakliže se mu líbili, hojně využíval. V jejich komunitě, to byla pro jeho podřízené čest. Ne však, v té jeho. Musel ovšem

  Před domem čekala tři Nicholasova černá, luxusní auta. U prostředního z nich, stál Kiefer. Otevřel dveře, a Isabela s obavami, zaplula dovnitř.  Všichni ostatní, již byli v kostele. I Nicholas. Teprve nyní, si Isabela uvědomila, že za celou noc, nepřišel domů.  Dojeli až před překrásný viktoriánský kostel. Teprve po důkladné prohlídce okolí, jí Kiefer otevřel dveře, a Isabele se rozbušilo srdce, jako o závod. Zavěsila se do něj, a když zastavily přede dveřmi kostela, stiskl jí ruku.  „Budeš s ním šťastná. Věř mi." Zašeptal u jejího ucha. Isabela nedokázala ani odpovědět. Slova jakoby, se jí vzpříčila v krku.  „Jen mi slib, Isabelo, že dnes poslechneš Nicholase na slovo," řekl skoro naléhavě, „slib mi to!"  Teprve když neochotně přikývla, pokynul rukou a dva muži, otevřeli dvoukřídlé dveře. Isabele se podlomila kolena. Kostel byl plný. Narvaný, k prasknutí. Všude plno mužů, v černých oblecích, a překvapivě, nepoměrně méně žen, v luxusních róbách.  Okolo kostela i vně, b

  Dny ubíhali, a svatební den, se přiblížil.  Isabelu den ode dne, zaplavovala větší, a větší nenávist, k Nicholasovi.  Choval se k ní chladně. Tak jak slíbil, ani se jí nedotkl. Dokonce, s ní ani nemluvil. Jen se vždy svalil na postel vedle ní, a otočil se na druhou stranu.  Snažila se ho neprovokovat, jak řekl, ale mnohdy, měla co dělat, aby nevybuchla. Nedokázala si to sama ani vysvětlit.  Přeci ho nenáviděla, ale měla pocit, jakoby jí něco chybělo. Odcházel ráno a vracíval se pozdě večer.  Nemluvil s ní, jako kdyby pro něj byla vzduch, tak, jak si to přála. Tak proč, ji to den ode dne, stále více a více sžíralo?  Pokaždé, když se v noci probudila, a viděla ho vedle sebe, rozbušilo se jí srdce. Bylo to nenávistí k němu, kdykoliv si vzpomněla, na smrt svého otce. Ano, to si myslela. Tím si byla jistá.  Jenže když se zachrul a jeho svaly na jeho dokonalém těle se zavlnily, posedl ji zvláštní, a tísnivý pocit. Takový, jaký cítila, když ji svými ústy uspokojil.  Tehdy se jí pokaždé, roz