POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  „Vyřiď mu, že se vrátím, až sama, budu chtít." Dupla si umíněně Diana a vydala se hlouběji do lesa.  Oxana, ještě chvíli stála a dívala se za ní. Věděla, že Agaton, všechno jistě slyšel. Zahrává si s ohněm, prolétlo ji hlavou. Znala moc dobře, svého bratra a věděla, že to nenechá, jen tak. Ale ať, sama si o to říká.  „Koho pak, to tu potkávám?" ozvalo se mezi stromy, až sebou Diana trhla. Byla tak rozčílená a naštvaná, že si vůbec nevšimla, jak se dostala daleko.  „Vyvolená, našeho krále. Phe!" zpoza stromu, se odlepila statná dívka a postavila se, Dianě do cesty.  „Ani jsem nedoufala, že budu mít tak brzy, možnost, se tě zbavit." Změřila si Dianu, opovržlivým pohledem.  „Proč bys to dělala? Ani tě neznám." Vyprskla Diana.  „Ale já tebe ano. Jsem Conaleta Vanhelenová. A nebýt tebe, jistě, by si nakonec, vybral mě." Zasyčela naštvaně a udělala dva kroky, směrem k překvapené Dianě.  „Mě, by si vybral, a ne nějakou..., přivandrovalkyni. To nevíš...," z

  „Diano, měla by ses vrátit zpátky, do hradu." Ozval se Oxanin hlas, za jejími zády.  Konečně, po několika dlouhých dnech, opustila dobrovolnou izolaci pokoje. Myslela si, že neviděna, se vytratila do zahrady. Zahalena, do dlouhého, huňatého kožichu, se už nejméně tři hodiny, procházela, po bílých cestičkách v zahradě a přemýšlela.  Cítila se zrazená, ztracená, opuštěná. Dlouho, ji trvalo, než se prohrabala starými svitky a než všechno pochopila. Kdo je on a konečně, dostala odpověď na otázku, kdo je ona. Potomek, jediné přeživší ženy, ze zaniklých vesnic v okolí. Nemohla tomu uvěřit. Že je tak krutý a bezcitný.  „Nenávidím, tě." Řekla, do ticha, hradní knihovny. Nemohla tušit, že všechna její slova, vyřčená ve vzteku, se donesla, i k Agatonovým uším.  Její nitro, zachvátil hněv a vzdor. Zavřela se v pokoji a nechtěla s nikým mluvit. Nikoho vidět. Hlavně jeho ne. Už nikdy. Říkala si stále dokola, jak moc ho nenávidí, jak ho nesnáší a jak moc, si přeje, aby ho nikdy, nepotkal

  Agaton se zamyšleně, díval do plamenů, hořících v kamenných nádobách, před jeho trůnem. Seděl, ve svém vysokém křesle a přemýšlel. Uplynulo už několik dlouhých dní a do dne, kdy se rozhodne o jeho bytí, či nebytí, scházel necelý měsíc. Všechno se mělo stát v den, nadcházející, jarní rovnodennosti, na který připadal, i magický úplněk.  Borbély s Brunhildou, usilovně pracovali na jeho přípravě. Ale největší starost, mu dělala Diana a slova, která mu řekla Brunhilda, ještě než odešli.  „Musíš ji říci všechno, králi. Musíš, ji říci vše, o své minulosti. Musí tě milovat, takového, jaký jsi a jaký, jsi kdy byl. Musí znát, vše, aby její mysl, byla čistá. Musí se rozhodnout."   A proto, když se vrátili, vzal Dianu do věže, otevřel před jejími zraky skryté, kamenné dveře a podíval, se jí do očí.  „Tam, najdeš odpověď, Diano. Tam jsou odpovědi, na otázky, které, tak dlouho hledáš."  „Co to říkáš Agatone, ty víš..." nenechal ji domluvit, položil prst, na její rty a pohladil, ji p

  „Tak ty chceš říci, že Tara, vystavila Dianu, nějaké zkoušce?" Agaton si rozzlobeně změřil, svého přítele, pohledem. Asi před hodinou, se dozvěděl, že se Tara, ještě před svou smrtí, pokusila, tu kletbu zlomit.  „Ano, ale neměla moc času Agatone. Myslím, že tím vlastně Dianu, neúmyslně ovšem, vystavila zkoušce." Borbély se spokojeně protáhl a konečně, se po dlouhém pochodování po místnosti, usadil do křesla.  „Nemohla tušit, že se označíš, zrovna do její pra, pra vnučky."  „No ale co nyní, Borbély. Co to znamená?" Elvíra se podívala na svého syna a pak na muže, o kterém věděla, že by byl ochoten, za ně položit život.  „No..., to právě, musíme zjistit." Odvětil.  „Je nahoře, v pokoji. Spí." Zašeptal Agaton a odpověděl tak, na Borbélyho, nevyřčenou otázku.  Díval se do plamenů a prsty drtil krbovou římsu, až mu klouby na rukou zběleli.  „Po každé, když ji dám svoji krev, když se milujeme, je unavená a slabá." Cítil se tak bezmocně, jako ještě nikdy v