POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  Nicholas si měřil svou ženu pohledem. Již když ji spatřil vycházet z lesa. Když viděl její veliké bříško, ve kterém nosí jeho dítě, měl chuť, před ní pokleknout, a políbit onen zázrak. Byla tak krásná. A to, jak neustále hladila své břicho, ho úplně dostalo do kolen. Však on, by tak rád, udělal totéž.  Ale jeho zlost, ještě více podpořil výraz její tváře, když ho viděla. Najednou mu došlo, že ona, ho opravdu nemiluje. Protože kdyby ano, nemohla by ho nikdy, o to připravit.  „Nepůjdu s tebou! Nemůžeš mě přinutit!" vyprskla. A její bojový postoj, ho ještě více rozzuřil.  „Tak to se pleteš, Isabelo. Můžu. A dokonce to udělám! Jakkoliv, tě přinutím k poslušnosti. Tím si buď jistá!"  Pocit její zrady. To, že mu lhala, obelhávala ho, ve své lásce k němu, ho ještě více zatvrdilo. Jeho už tak dost bolavé srdce, se ještě více pohnulo. Kdyby si ji nenašel, nikdy by se k němu nevrátila. Nikdy by mu neřekla, že čeká jeho dítě. Nikdy. To vědomí, ho zasáhlo jako nůž, rovnou do srdce.  „N

  Selma Morissonová, zrovna seděla na verandě svého domu, když před jejím domem, zastavilo několik černých, luxusních aut. Z aut vyskákali muži, a jaly se prohledávat okolí domu, i samotný dům.  Hned ji bylo jasné, která bije.  Pak jeden z nich, přistoupil k prostřednímu autu a otevřel zadní dveře. Po chvíli, se vynořil muž, ve kterém ihned, i když ho nikdy neviděla, poznala Nicholase Kendalla. Bossa mafie, Nostra Victoria.  Jeho vízor, každého utvrdil v tom, že není radno, si s ním zahrávat. Musela uznat, že byl velmi charizmatický. Na první pohled velmi tvrdý, odhodlaný, a velmi sebevědomí.  Slyšela o něm mnoho, a nyní se vlastně vůbec nedivila, že ho Isabela miluje. Protože, i když Isabela stále tvrdila opak, bylo ji jasné, že to není pravda. Lhala si sama sobě.  Něco v něm bylo. Měla vždy, čuch na lidi. A i přes tu tvrdou skořápku, kterou vyzařoval, cítila, že jeho srdce, není zlé.  Přistoupil až k ní, a změřil si ji, svým modrým pohledem.  „Předpokládám, Selmo, že tušíš, kdo jsem?

  Nicholas stál u okna své kanceláře. Ani se nehnul. Zamyšleně zíral z okna.  Bylo to již sto padesát dva dní, co Isabela utekla. Dlouhých, sto padesát dva dní, trýzně.  Nikdy by si nemyslel, že bude pro nějakou ženu, tak trpět. A nikdy ani neplakal tolik, co nyní.  Stalo se mu ještě několikrát, že o samotě, v temnu pokoje, zíral do tmy, a do očí se mu samy od sebe, vkrádaly slzy. Nedokázal si ani poručit, aby je zahnal. Pláč byl tak uvolňující.  Rána v jeho srdci, se ne a ne zacelit. Strach a obavy, svírali jeho útroby den ode dne, stále víc. Nevěděl, kdy Isabela porodí jeho dítě, ale tušil, že ta doba, se pomalu blížila.  A to vědomí, ho drtilo, jako mlýnský kámen. On měl být u toho. Chtěl vidět, jak Isabele utěšeně roste bříško, ve kterém nosí, jeho potomka. Chtěl každý den usínat vedle ní, a hladit onu vzácnost, kterou nosí, pod svým srdcem. Chtěl být u jejího porodu. Chtěl to všechno, a ona ho zcela vyškrtla, ze svého života.  Udělala tlustou čáru, za jejich láskou, jako kdyby k n

  Čas pomalu ubíhal. Již skoro dva měsíce, uběhli od doby, kdy Isabela utekla.  Nicholas byl rozhodnut, obrátit na ruby, třeba celou zeměkouli, jen aby ji našel. Musel ovšem uznat, že se Isabela činila. Mohl by být na ní pyšný, prozatím nenašel jedinou stopu, k jejímu nalezení.  Byl unavený. Vyčerpaný, a jeho zloba, rostla den, ode dne, víc a více.  To co Isabela provedla, byl také vodu na mlýn, pro Alberta Mondiho. Měl i podezření, že v Isabelině zmizení, bude hrát nějakou roli. Všechno tomu nasvědčovalo. Však byl první, kdo donesl onu zprávu, Kiwo Genkeiovi.  Jenže problém byl, že i kdyby, nějakou roli, v jejím zmizení měl, nezměnilo to fakt, že až ji najde, bude ji muset potrestat.  Takové, byli zákony mafie. Neúprosné. On, jako boss mafie Nostra Victoria, byl nucen, zachovat si tvář. Zrada, se neodpouštěla. Tehdy se neřešilo, zda jde o posledního s posledních, či bossovu manželku. A tohle, samozřejmě Mandi, moc dobře věděl.  Nicholas neměl na vybranou. Nebyl obyčejný člověk, on byl

  Isabela byla přesvědčená, že udělala vše proto, aby ji nenašel. I když ji otec vychovával ve zlaté kleci a nevědomí, stejně se něco naučila. Alespoň to, jak dokonale zamést stopy.  Však, kdo by byl nejlepší učitel, než její teta Selma. Ani její otec, ani Kiefer, nevědí, kde se Selma nachází. Ukryta, kdesi na konci světa, v místě, kde lišky dávají dobrou noc.  Isabela věřila, že ji Nicholas nedokáže objevit. Doufala v to. Její bolest, byla stále tak veliká.  Žárlivost, která posedla její duši, neustále přiživovala ta vědomost, že se mezi jejími věcmi nachází, obálka s Nicholasovými, konfrontujícími fotkami. Když ji ta žena, nechala stát v onom obchodě, ještě než odešla, položila na stůl, obálku.  To již byla pro Isabelu poslední kapka. Věřila ji najednou každičké slovo. Na oněch fotkách, byl Nicholas, se svou děvkou.  Isabelina žárlivost, nezkušenost a nevědomost, zapříčinila to, že všemu, do posledního slova, uvěřila.  „Děvče, ještě stále, máš možnost se vrátit. Vysvětlit Nicholasovi

  Nicholas stál u okna své kanceláře, a v ruce drtil sklenici s whisky. Nepřítomně se díval z okna.  Ještě před několika hodinami, byl nejšťastnější chlap na světě, a všechno se zhroutilo, během několik okamžiků. Když přišel večer domů, a našel na posteli její lístek, měl pocit, že zešílí. Malý, bílí lístek s pár slovy, bylo jediné, co mu po ní zbylo.  "Nicholasi, nehledej mě. Bude to tak lepší, pro nás oba. Isabela"   Nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Vůbec tomu nerozuměl. Však, vše bylo tak dokonalé. Miloval ji, a ona jeho. Byl si tím jistý.  Vztek, který ho posedl, mohl ten den, pocítit na vlastní kůži každý, kdo mu přišel do cesty. Nebýt Kiefera, tak Anton s Raolem, již byli mrtví.  „Fajn!" procedil Nicholas skrz zuby, držíc pistoli u jejich hlavy, „víte, co máte dělat! A nevracejte se dřív, než ji najdete."  Byl přesvědčený, že je to jen otázka několika málo hodin. Možná dnů. Však měl všude, své lidi. Nemohla si jen tak proklouznout, jako kdyby byla vzduch. Měl

  Isabele brnkla do očí cedule, kterou již několik dní toužila spatřit.  Vítá vás mestečko Larson Hill. Hlásala cedule u cesty, a ona si unaveně oddychla. Byla na cestě už týden, a konečně dorazila do cíle, své cesty. Bylo to již sedm dní, kdy se jí podařilo utéct od Nicholase.  Ještě než se večer vrátil, sbalila několik věcí. Vzala nějaké peníze z jeho sejfu a napsala dopis na rozloučenou. Svůj mobil, položila provokativně, k onomu dopisu. Bylo ji jasné, že by Nicholas dokázal, ji podle něho, lehce najít.  Věděla, že Anton s Raolem, stojí před jejími dveřmi, a je čas na střídání služby, ostatních bodyguárdů. Vyplížila se přes balkón, k posledních, z garáží.  Ještě nyní, se divila, kde se v ní vzalo tolik odvahy. A snad i krapet štěstí, stálo na její straně.  Larson Hill, bylo nenápadné městečko, skoro na druhém konci státu. Zapadlé pod horami, jen o několika málo desítek obyvatel. A jedním z nich, byla její teta Selma Morissonová.  Byla to již stará a moudrá dáma. Již tomu bylo dávno,