POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  Žijí mezi námi. Jsou jako my, ale mají své zákony. Svá pravidla i svou víru. Valvoni. Probudil mne příšerný kravál. Strčila jsem hlavu pod polštář a v duchu nadávala na Daniela. Sobota ráno a on vyhrává jak na lesy. Naštvaně jsem se posadila na posteli. Kde to jsem kruci? Chvíli jsem se rozhlížela po místnosti, než mi to došlo. Lilith mě včera uložila v jednom z pokojů.  Natáhla jsem si, bílí župan z koupelny a vydala se po schodech dolů. Cítila jsem se v něm nesvá, ale stále to bylo menší zlo, než moje včerejší garderoba. Zastavila jsem se přede dveřmi kuchyně. Cítila jsem vůni vajec a smažené slaniny a můj žaludek, už se hlásil o slovo. Chvíli jsem zaváhala. Vůbec se mi tam nechtělo. Jak se podívám Alexovi do očí? Styděla jsem se za svůj včerejší výstup.   Za to, jak jsem ho líbala. Jak jsem po něm toužila. A jak neochotně, jsem se od něj odpoutala, když jsme přestaly. Musel to poznat. Jistě poznal, jak moc po něm toužím. A ještě víc jsem se styděla za ten výstup, který jsem mu pře

  Měla jsem pocit, že se mi Damon už několik dní vyhýbá.  A vlastně mi to tak vyhovovalo.  Vždyť je to cvok, kruci!  Nezodpovědný. Neomalený.  Nafoukaný a arogantní šílenec.  Blázen!  Ale proč mě ksakru tak rozčílí, už jen pouhá vzpomínka na něj?!  Idiot!  Nechá se usmažit za živa. Bože!  A já mu v tom docela úspěšně pomáhám.   No, ale vypadá to, že snad dostal rozum, protože několik dní, jsem ho skoro neviděla . I od večeře, se vytratil dříve, než jsem přišla.  Předtím byl jak můj stín ,a teď?  Sakra.  Vadí mi to snad?  Ne!  Nevadí,blbost.  Vztekle jsem praštila hřebenem o stěnu místnosti.  Jsem šťastná.  Ano!  A teď půjdu dolů a budu dělat, že ten cvok vůbec neexistuje.  Jako by byl vzduch.  Jistě!   Razantně jsem vzala za kliku a vřítila se na chodbu.  Najednou jsem uslyšela zasténání . Úplně mi přejel mráz po zádech.  Co to bylo?  Udělala jsem několik dalších kroků, směrem odkud zvuk přicházel.  Zoufalý výkřik bolesti prořízl ticho.  Zastavilo se mi srdce.  Co to...!  Že by...?  Po

  Uplynulo několik dní.  Vlastně ani nevím kolik.  Dva?  Tři?  A vlastně mi to bylo fuk.  Najednou jsem měl pocit,že mi je fuk úplně všechno.  Už několik dní, jsem se trýznil myšlenkami na ženu, kterou nemůžu mít.  Byl jsem zničený. Unavený. Zmatený a snad po prvé v životě nešťastný.  Nemocný láskou.   Už několik dní, jsem se ji úspěšně vyhýbal.  Zjistil jsem, že když není v mé blízkosti, nemám tak strašné nutkání se ji dotknout.  Ji líbat a hladit.  Milovat se s ní. Samozřejmě...,toužil jsem po ní, ale jen když jsem se ji dokázal vyhýbat, jsem nemusel tak trpět.  Zavřel jsem oči.  Ještě teď,  jsem cítil tu bolest.  Jak mě pálila a propalovala celé mé tělo skrz na skrz. Tu neskutečnou a nepředstavitelnou bolest se škvařit za živa.   „Chápu tvůj postoj, i když nemůžu říci, že s ním souhlasím:“. Ozval se za mnou Elejahův hlas.  Ani jsem se neotočil od okna . Už několik hodin, jsem zíral z okna haly do zahrady a ani jsem vlastně nevěděl na co.   „Chceš říct, že chápeš, že netoužím po tom,

  Unaveně jsem si sedl na lavičku v zahradě a zadíval se na hvězdy nad hlavou.  Potřeboval jsem být chvíli sám.  Místo toho, abych rovnou ze sálu šel do svého pokoje a vzal si jinou košili, zamířil jsem si to do zahrady .Byl jsem zničený, unavený a vlastně i nešťastný.  Nikdy jsem se tak necítil.  Nikdy!  Nikdy jsem neměl takový pocit prázdnoty.  Prázdnoty, kterou mohla zaplnit, jenom ona.   Vždycky jsem si s ženami jen hrál.  Byli pro mě povyražení. Hračka. Zábava . Ale tohle...,tohle je jiné.  Ji jsem miloval.  Po prvé v životě jsem se zamiloval a zrovna tohle, sakra.   Ale nejhorší bylo, že můj mozek i mé srdce, mluvily stejnou řečí.  Mé srdce mi dnes říkalo, že se ji chce a touží dotýkat.  Že se ji smím dotýkat.  Že vlastně musím, sic zešílím. A můj mozek?  Neměl by říkat opak?  Varovat mě?  Zastavit mě a říci, stůj sice z tebe zbude pouhý škvarek sádla?  Ne.  Můj mozek, jako by spal.  A nebo možná žádný nemám, kruci.  Povzdechl jsem si.  Vždycky jsem chtěl vlastně vědět, jak to vy

  „Hojí se.“.  Slyšel jsem,  jakoby z dálky.  Celé tělo,  jsem měl v jednom ohni.  Pálili a hořeli mé vnitřnosti.  Byl jsem tak unaven, že jsem nebyl schopen , ani otevřít oči.   „Jenom blázen, by se o to, pokusil ještě jednou!“.  Slyšel jsem nějaký hlas  ,který jsem nepoznával.   „Potom, co jsem viděl, se obávám, že nám moc času už nezbývá!“.   „Přestaňte!“.  Poznal jsem Rebečin hlas.  „Já ,mu věřím.“.  Zašeptala a hned vzápětí, jsem ucítil, jak mi do úst ztéka cosi mokrého a lepkavého.   „Věříš tomu, že se chlap nechá uškvařit zaživa, jen proto, aby se dostal ženské pod sukni?!“.  Ozvalo se znovu jízlivě.   „Takový blázen neexistuje!“.  Spolkl jsem poslední kapičku a cítil jsem, jak se mi pomalinku vrací síla.   „Tak dost!“.  Klausův hlas, zahřměl místností.  „Rebeka má pravdu.“.  Ozval se Kolův hlas po chvíli ticha.   „Jestli musí být někdo dost velký blázen, aby to dokázal, tak jsem rád, že to je právě on!“.  Zněl , jakoby zadumaně.   „Nikdy bych nevěřil, že to řeknu...,ale po tom

  Zbytečně moc okázalé.  Pomyslil jsem si, když už jsem více jak hodinu, pozoroval dění ze svého místa u baru.  Tohle nebylo nic pro mě.  Žádná zábava.  Žádná bitka.  Málo pití a nudná muzika.  Nespokojeně jsem do sebe kopl, už několikátou skleničku.  Ale co bylo hodně zvláštní...,vypadalo to, že tu snad ani nikomu neležím v žaludku.  A to mě hodně překvapovalo. Sešlo se tu desítky upírů z různých končin a musím říci, že když jsem některé spatřil, měl jsem chuť  vzíti roha . Ano!  Našlo by se jich tu pár, kterým v žaludku ležím určitě.  Ale přesto, přesto, si mě žádný z nich, ani nevšiml.  Vypadalo to, že mě přehlíží.  Že si mne nevšímají. Jsem snad neviditelný, kruci?!  Byl jsem z toho vážně nervozní.   Kopl jsem do sebe další skleničku a zbystřil jsem.  Něco se tu děje.  Ono to vážně vypadá, že mne snad původní adoptovali, musel jsem konstatovat ,asi po hodině pozorování.  Všech pět mích bodiguárdů se vážně činilo.  Protože kdykoli, se chtěl ke mně přiblížit nějaký potenciální naruši

  Naštvaně jsem se na sebe podívala do zrcadla.   „Tak tyhle už vůbec ne!“.  Procedila jsem vztekle skrz zuby a strhala ze sebe už páté šaty.   „Co se to tu kruci děje!?  Mluv!“.  Zamračila jsem se na Rebeku.  Vůbec jsem to nechápala.  Měla jsem vážně pocit, že tu všem přeskočilo.  Ještě nedávno, mě Klaus nepustil k žádnému chlapovi na deset kroků...,a teď? Nejraději by mě tomu ignorantovi strčily rovnou do postele.  Všichni,i ona.  Znovu jsem se na ni zamračila.  To jsem si myslela, že jsme sestry.  Houby!  Měla jsem pocit ,že kdyby bylo po jejím, tak už se mi válí v posteli.  Takový...,takový...!  Krev mi začala vřít v žilách ,už jen při vzpomínce na něj.  Nafoukanec.  Ignorant.  Pitomec.   „A co tyhle?“.  Trhla jsem sebou, když mi Rebeka strčila před nos další šaty.   „Nikam nepůjdu!“.  Dupla jsem si a založila ruce na prsou.  „Nemůžete mne donutit!“.  Všimla jsem si,jak ji zacukalo v koutcích úst.   „Myslíš?  Vždyť víš, že když si Klaus vezme něco do hlavy...“.  Jo,to je pravda, po

  Nervozně jsem přecházel po svém novém pokoji sem a tam.  Ještě teď jsem nemohl pochopit, co mě to zase napadlo.   „To jsem ale pitomec.“.  Nadával jsem si neustále dokola.  „To nemůže napadnout nikoho jiného, jenom mě.  Největšího pitomce na světě.“  Vstoupit do jámy lvové.  Dobrovolně a vlastně i rád.  Nastěhovat se k původním do baráku.  Bože, já jsem fakt blbec!  Co vlastně čekám?  Že se mi Elena vrhne láskyplně a s radostí do náručí?  A že mě s radostí nebude škvařit ve vlastní šťávě?   Co chvíli jsem se zastavil a zaposlouchal se do zvuků z vedlejšího pokoje.  Elena byla asi pěkně vytočená.  Z vedlejšího pokoje se ozývaly rány a dupání.  Ještě že, jsem si rozmyslel to, že budeme spolu sdílet jednu ložnici, pomyslel jsem si.  Už teď, by ze mne byla určitě, jen hromádka popela.   Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Oni by mi to fakt dovolili, abych se nastěhoval rovnou do její ložnice.   „Neuvěřitelné!“.  Vyhrkl jsem nahlas, když mi to došlo.  Původní a moji dvorní dohazovači.  Super

  Tak fajn.  Posral jsem to,tak se pokusím to napravit.  Ne proto, abych zachránil zadek všem upírům, ale proto...,že ji miluji.  Vážně jo!  Já a zamilovat se?  Ještě stále, jsem tomu nemohl uvěřit. Třeba je to jenom poblouznění. Pominutí mysli.  Třeba si to jenom osud se mnou zahrává.  Ale ať je to jak chce...,cítil jsem, že nemám jinou možnost.  Nebyl jsem schopen, se od ní odpoutat.  Odejít. Zmizet. Vypařit se,nebyl.  Znechuceně jsem otevřel dveře.  Ano, vrátil jsem se zpátky.  Také...,po čem toužit více...,jak obývat barák s hordou původních!   „No ne. Uvítací výbor?  Šampaňské a kaviár by nebyl?“.  Procedil jsem mezi zuby, když jsem vstoupil dovnitř.  Všichni stály čelem ke dveřím a dívaly se na mě.  Připadal jsem si, jako před inkvizičním soudem.  Zcela jistě...,by mě alespoň některý z nich...,nejraději upálil na hranici.  Ale o to se nemusí ani moc snažit. Pomyslil jsem si.  O to ,se postarám , já sám.  Však...,kdo by se vracel za ženskou...,na kterou nemůže ani sáhnout?  Kdo by

  Zase jsem to posral.  Je někdy něco...,co já nezvorám?  Zoufale jsem si prohrábl rukou vlasy. Ještě teď mi zní v hlavě Rebečiny slova, když mě po několika dnech,co jsem tam odtud zmizel našla.  Ještě teď slyším, jak mě zoufale prosí o to, abych se vrátil.  Že ještě není nic ztraceno.  Že ještě stále máme naději.  A máme?   Sedl jsem si na lavičku a zadíval se do tmy. Máme...,když ta naděje, je v mích rukou?  Jsem ten největší pitomec na světě.  Jak jsem mohl něco takového udělat?  Jak?  Snadno.  Zkrátka jsem se ožral, jak zákon káže.  Jen co jsem tam odsud vypadl..., měl jsem pocit, že všechno bude zase jako dřív.  Vlastně jsem v to doufal. Jenže nebylo.  Vůbec nic nebylo jako dřív. Nedokázal jsem na ni přestat myslet.  Nedokázal jsem myslet na nic jiného, jak na její tvář. Na její polibky.  Nedokázal jsem myslet na nic jiného...,jak na to,jak moc chci být s ní.  Jak moc po ní toužím.  A jak moc ji miluji.  Ano! Miluji...,už jsem, si to přiznal v plné míře.  Nedokázal jsem dokonce an

  No fajn!  Ne jen, že se ze mě stal prakticky zajatec.  Ale ještě k tomu zjistím...,že jsem se asi vážně zbláznil.  Však!  Kdo by se nechal dobrovolně, pomalu uškvařit zaživa? Vztekle jsem do sebe kopl skleničku.  Jsem asi opravdu cvok.  Zřejmě je to nakažlivé.  Taky, kdo by nezešílel v tomhle blázinci?  Už několikrát, jsem se snažil utéct, ale museli mě ovlivnit.  Nedostal jsem se dál, jak za bránu v zahradě. Vztekle jsem mrštil skleničkou proti zdi.  Jo, je hezká. Je...,je krásná.  Je... Sakra! Už opravdu magořím.  Srdce se mi rozbušilo, už jen při pouhé vzpomínce na ní. Zavřel jsem oči a představil si, jak ji líbám.  Jak ji hladím.  Jak vzdychá v mém náručí. Bože,ne.  Nemůžu se zamilovat.  Nemůžu.  Nesmím.   Nechci to!  Povzdechl jsem si a svěsil ramena.  Ale..., ale bohužel cítím...,že to tak je.  Sakra!  Miluji ji?  Vážně jsem se zamiloval?  Vážně?   Zoufale, jsem si vjel prsty do vlasů.  Ano!  Zamiloval.  Zůstal jsem stát jako zkoprnělý z toho zjištění a nepřítomně jsem zíral př