POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

Elisa Lynwoodová odjíždí do panství Coldwell, aby se vdala za muže, kterého ani pořádně nezná. Její otec jí domluvil sňatek s Rodanem Coldwellem. Pánem z Coldwellu. Králem, země Coldwell.  Země, kam se bojí i slunce svými paprsky nahlédnout. Kde měsíc skoro nezapadá. Země, kde láska je neznámé slovo. Kde strach bloudí ulicemi a děs se snoubí s hrůzou. 1 KAPITOLA 2 KAPITOLA 3 KAPITOLA 4 KAPITOLA 5 KAPITOLA 6 KAPITOLA 7 KAPITOLA 8 KAPITOLA 9 KAPITOLA 10 KAPITOLA 11 KAPITOLA 12 KAPITOLA 13 KAPITOLA 14 KAPITOLA 15 KAPITOLA 16 KAPITOLA 17 KAPITOLA 18 KAPITOLA 19 KAPITOLA 20 KAPITOLA 21 KAPITOLA 22 KAPITOLA 23 KAPITOLA 24 KAPITOLA 25 KAPITOLA 26 KAPITOLA 27 KAPITOLA 28 KAPITOLA 29 KAPITOLA 30 KAPITOLA 31 KAPITOLA 32 KAPITOLA 33 KAPITOLA 34 KAPITOLA 35 KAPITOLA 36 KAPITOL A 37 KAPITOLA 38 KAPITOLA 39 KAPITO LA 40 KAPITOLA 41 KAPITOLA 42 KAPITOLA 43 KAPITOLA 44 KAPITOLA 45 KAPITOLA 46 KAPITOLA 47 KAPITOLA 48 KAPITOLA 49 KAPITOLA 50 KAPITOLA  

  „Nemůžu na něj přestat myslet, Amélie." Řekla Elisa a posadila se na lavičku v zahradě.  Uběhly další dva dny od chvíle, kdy ji tajemný muž zachránil před něčím ještě horším, nežli byla smrt.  Od chvíle, kdy ji bez jediného slova vysadil na nádvoří a odjel, myslela jen na něj. Na jeho oči. Na horko jeho těla. Byl tak zvláštní a tajemný. Myslela na něj dnem i nocí. Hříšné sny, které ji nedaly spát a nekonečné představy, ji zcela vyčerpávali.  „Jistě se ještě objeví, paní." Zašeptala Amélie a sedla si vedle ní.  „Když jsme sami, říkej mi Eliso, Amélie. Již jsem tě o to několikrát prosila." Odvětila zamyšleně a zavřela oči. A jen co to udělala, spatřila svého zachránce.  „Bože! Asi zešílím, Amélie. Kdo je to? Byl tak zvláštní a tajemný. Nedokáži myslet na nic jiného, jak na něj."  „ Ale..., není to dobré, se zamilovat zrovna teď..." zašeptala Amélie. Stiskla jí ruku a zúčastněně, se na ní usmála, „zrovna teď. Před svatbou."  „Zamilovat?" vykřikla Elisa

  „Děkuji vám, pane." Zašeptala Elisa. Pokusila se pohnout, ale pouta jí to nedovolovala.  Muž na koni si jí prohlížel planoucím pohledem, ale neřekl nic. Mlčel. Jen jeho oči jí říkali, že se na něco zlobí.  „Můžete mi pomoci, prosím?" Pokusila se o úsměv. Ale do smíchu jí zcela jistě nebylo. Byla z něj nervózní a podrážděná.  Konečně seskočil z koně, a Elise se rozbušilo srdce. Byl vysoký a urostlí. Z pod černého klobouku vykukovali černé vlasy, a ty jeho oči. Elisa zjistila, že ho fascinovaně sleduje. Tak jasně modré oči, ještě nikdy neviděla. Bylo to až magické.  Sáhl pod sedlo, vytáhl dlouhý nůž a přeřízl její pouta.  „Jste volná." Pronesl do ticha a podal jí ruku.  Váhavě mu do ní vložila, tu svou. Když ji stiskl, jakoby jí projel elektrický proud. Takový pocit, ještě nikdy nezažila. Ne, že by zrovna ona měla velkou zkušenost s muži. Ne, že by se jí někdy nějaký dotkl, ale přesto poznala, že to je výjimečné.  „Kdo jste?" vykoktala a snažila se nějak zakrýt fakt

  Elisa pobídla koně a tryskem se rozjela mezi stromy.  Byla na hradě Coldwell, již týden, a ani jednou, nespatřila svého budoucího muže. Zdálo se jí to podivné. Ani jednou, s ní nepovečeřel, ani neobědval. Nepřišel za ní. Nesnažil se jí vyhledat, a ona na něj přitom byla tak zvědavá.  A musela si přiznat, že čím dál tím více. Je pravda, nescházelo jí zde nic. Služebnictvo by se pro ni rozkrájelo a vyslovila-li, nějaké přání, vše ji bylo splněno.  „Pán si přeje, abyste se tu cítila jako doma, paní." To byla obvyklá odpověď, kdykoliv poděkovala za něco, co jí jenom na chvíli, vytanulo na mysli.  I dnešní jízda na koni, bylo její přání. Milovala to. A i když se to lovčímu Matyášovy moc nelíbilo, nakonec svolil.  „Nesmíte jezdit moc daleko. Jen k pomeznímu kameni, paní. Vzkazuje vám to náš pán." Řekl jí, těsně před tím, než vyjela.  „A proč mě to neřekne sám?!" vyhrkla na překvapeného stájníka a pobídla koně.  Vůbec se jí nelíbilo jeho chování. A její zvědavost s každým dne

  „Bude se podávat večeře, pane." Ozvalo se ode dveří a muž stojící u okna, aniž by se otočil, jen němě přikývl.  „Děkuji ti, Martho. Udělali jste vše, jak jsem vám nařídil?"  „Ano, pane. Uvedli jsme slečnu Elisu Lyndwoodovou do její komnaty, a její služebnou do pokoje, na konci chodby."   Muž opět jen pokynul hlavou a znovu se zadíval z okna do dáli.  Chvíli to vypadalo, že si snad ani neuvědomuje, že není v pokoji sám, a že se jeho služebná stále nemá k odchodu.  „Ještě něco. Martho?" Řekl po několika dlouhých vteřinách a konečně se podíval na ženu, postávající u dveří.  Byla to starší dáma, prošedivělých vlasů. Bodré postavy a přívětivého obličeje. Byla to jeho služka. Kuchařka, a vlastně i jeho chůva.  Ona jediná, si mohla ke svému králi dovolit to, co by se nikdy, nikdo neodvážil. A byla si toho moc dobře vědoma.  Však ho znala od narození. Znala ho celá staletí. A jen ona, a několik málo dalších lidí vědělo celou pravdu, o osudu a trýzni, jejich krále.  „Zdá..

  Ponurou nocí, a ještě více pochmurnou krajinou, se trmácel kočár, tažený několika koňmi.  Jeho kočí, se na kozlíku co chvíli zadíval do tmy, a s hrůzou v očích poslouchal podivné zvuky noci. Ruce se mu třásly strachy a stále více poháněl koně.  Byla to krajina, kam se i zvěř bála vstoupit a podivné zkazky kolující o této zemi, jeho obav ještě více přiživoval.  „Jak dlouho ještě, Arture?" Ozvalo se z vnitra kočáru a z okna vykoukla mužská hlava.  „Nemám ani ponětí, pane," vykoktal kočí a znovu práskl do koní, „myslím, že bychom měli být blízko. Řekněte paní, že nemusí mít obav."  „Vše je v pořádku, paní. Nemusíte mít strach. Artur tvrdí, že již zanedlouho, budeme u cíle." Usmál se muž, na jednu z žen proti němu.  Ta jen lehce přikývla a zadívala se z okna. Po zádech ji přejel mráz. Za nic na světě, si nechtěla přiznat, že má strach, ale měla. Převeliký.  Její otec, baron Lyndwood, ji prodal jako kus majetku. Domluvil její sňatek s mužem, kterého ještě ani neviděla.