POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

 Už se stmívalo. Úplně jsem zapomněla na čas. Popadla jsem tašku a vzápětí jsem zamykala dveře knihkupectví. Rozhodla jsem se ,že se projdu. Potřebovala jsem si trochu pročistit hlavu. Vydala jsem se postranníma uličkama na cestu . Měsíc mi svítil na cestu, příjemný větřík jemně ovíval mou tvář a já se cítila šťastná a spokojená. Najednou jsem uslyšela něčí hlas. Nebo se mi to zdálo? Udělala jsem zase několik kroků a zas. Takové tiché zabroukání a zachichotání. Zřejmě nějací puberťáci ,si dali večerní dostaveníčko, pomyslila jsem si a chtěla se vydat opět na cestu. Ale zas ten hlas. Ten hlas. Kruci. Nerozuměla jsem co říká ,ale něco mě táhlo směrem k nim.  „No tak..,holčičko..“ Uslyšela jsem najednou a úplně jsem zkoprněla. Je to on? Srdce mi začalo tak divoce bušit ,že jsem měla pocit, že přes jeho tlukot neslyším co říká.  „Když to uděláš správně...,dostaneš odměnu.“ Řekl ten hlas, zabarvený vzrušením. Opatrně jsem nakoukla zpoza rohu a srdce se mi zastavilo. Byl to on . Damon. Stál

  OČIMA  DIANY STOCKOVÉ                                                                                 Měla jsem pocit, jako bych jela už celou věčnost. Reflektory auta ozařovali jen silnici přede mnou, jinak byla černočerná tma. Už nejméně dvě hodiny tu bloudím a stále nic. Jenom stromy a lesy široko daleko. Ještě jsem nepotkala živé duše, ani žádné auto. Jako bych tu byla úplně sama.  Asi jsem se zamotala v té vesnici, co jsem se ptala na cestu, pomyslila jsem si a vzápětí mi přejel mráz po zádech. Byla taková zvláštní. Už ten název Vlčí Jáma, mi připadal pochmurný. A pak ti lidé, když zjistily kam jedu, chovali se najednou tak odměřeně a divně.  Dívali se na mě jako bych přišla přinejmenším z jiné planety.                                                                                                  „Tam nikdo nechodí. V těch lesích straší, slečno.“ Zněla mi v uších pumpařova slova.   Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala obavy a křečovitěji sevřela volant.  I přes záři světel se m

 Očima Katariny Carnervilové                                       Seděla jsem u okna našeho honosného leč dosti zpustlého sídla a dívala se ven. Krásná, člověkem skoro nedotčená krajina. Hluboké lesy, temné hvozdy, průzračné studánky, divoké vodopády a plno divé zvěře daleko od lidí. Daleko od civilizace. A uprostřed té krásy a té samoty stál náš hrad. Naše sídlo rodiny Carnervilů.  Podívala jsem se směrem, kde leží malá vesnice se jménem Vlčí Jáma. Hlavou mi prolétla dávná vzpomínka. Hodně dávná. Bylo to v době, kdy vesnice ještě neměla žádné jméno a název Vlčí Jáma dostala až po té, co se stala ta strašná věc. Stalo se něco, co obrátilo život mého bratra i můj úplně naruby.  Psal se tenkrát rok 1426 a byla vlahá srpnová noc. V oné vesnici se všichni ukládali ke spánku. Jen jeden mladík zamilovaný do místního děvčete, si i přes odpor rodičů postavil hlavu a rozhodl se s dívkou utéct. Byl z velmi bohaté rodiny a rodiče si nepřáli toto spojení. Ba naopak. Už mu dávno vybrali nevěstu