POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  „Co je to?" Vydechla Elisa, když se krajinou rozletěl zvláštní, strašidelný a tajemný zvuk.  „To je lesní roh. Zní celou zemí. Oznamuje královým poddaným, že se za tři dny koná jeho svatba." Odvětil lovčí Matyáš.  Elisa přitáhla otěže koně. Ten příšerný zvuk, se mu evidentně nelíbil. A ona byla najednou ráda, že Matyáš trval na tom, že musí na příkaz krále, jet s ní.  Nejprve se jí to nelíbilo. Chtěla být sama a potřebovala si utříbit myšlenky. Po včerejším polibku, byla její mysl ještě více rozpolcená.  Po prvé v životě, ji políbil muž, a jí se to líbilo. Byla sama překvapena svou reakcí. I po té, co zjistila, že onen tajemný muž, je její budoucí manžel.  „Řekni mi Matyáši, jaký je?" vydechla Elisa, když se zastavila na kraji lesa a podívala se do dáli. Světla ohňů a lamp, prosvětlující skrz okenní tabulky, nasvědčovaly tomu, že se tam nachází vesnice.  „Slyšela jsem, že je hrůzný. Děsivý a nesmrtelný."  „A máte ten pocit, paní?" upřel na ní lovčí svůj zrak.

  Elisa vyběhla na zahradu. Potřebovala si utříbit myšlenky. Všechno co jí Marha řekla,  ji dokonale vyvedlo z míry. Zabočila uličkou, podél zdi a teprve když se ocitla před bočním vchodem do levého křídla hradu, si uvědomila, že přes svou zjitřenou mysl, přestala úplně vnímat okolí.  Probrala se teprve, když ji došlo kde je. Levé křídlo hradu, jí bylo zapovězeno. Vlastně to bylo první, na co jí Martha upozornila.  „V levém křídle hradu, se nachází královský přijímací sál a královy komnaty. Je přísně zapovězeno, tam chodit bez jeho svolení."  Pomalu sáhla na železnou kliku a zaváhala. Jenže její zvědavost byla silnější, než ona.  Opatrně vstoupila do tmavé místnosti. Váhavě vzala do rukou trojramenný svícen ze zdi a vydala se tmavou chodbou.  Byla zde taková tma, že si neviděla ani na špičku nosu. Jen plápolající světlo, jí osvětlovalo cestu.  Najednou ji do očí praštil obraz na zdi. Rozbušilo se jí srdce, když zvedla svícen a spatřila ty oči. Ty by jistě poznala vždy, a všude. Ty

  „Nathane!?" vydechla Katrin a se slzami v očích objala jeho tělo.  Nedokázala si představit život bez něho. Miluje ho. Nyní, když již konečně zná své místo. Když už konečně ví, že její život je po jeho boku, o něj nemůže přijít. S třesoucími prsty, přejela po jeho nehybné tváři.  „Co..., co jsi to provedl?" zavzlykala bezmocně.  Konečně ji došlo, co udělal. Obětoval pro ni, svůj život. Nedokázal by bez ní žít, a představa, že by jí ublížil, byla pro něj nemyslitelná.  Skála osudu, bylo jediné místo, kde mohl dokonat svůj život. Moc dobře věděl, že kdekoliv jinde, by se jeho krmení, stalo její zhoubou. Kdekoliv jinde, kdyby se z ní nakrmil, by ji zabil. Nedokázal by jí odolávat dlouho, a byl si toho vědom.  „Ne! To nemůže být pravda. To ne! Proč jsi mi nedal možnost volby?" vykřikla a divoce s ním zatřásla.  Její mozek, jí zcela vypověděl službu. Celá se roztřásla a skoro v šílené agonii, se rozplakala.  „Jaká by byla tvá volba?" ozvalo se za ní najednou.  Rozbušil

  Katrin vztáhla ruku k jeho tváři, a jemně se dotkla jeho rtů. Byly horké a slabě se třásly pod jejím dotekem.  Díval se na ni s doširoka otevřenýma očima, ale nic neříkal. Ani se nehnul. Jen čekal, co Katrin udělá. Potřeboval to. Potřeboval cítit, její lásku. Potřeboval nutně vědět, že i ona, po něm touží tolik, jako on. Však dni i noci bez ní, byli dlouhé. Osamocené, a tak moc zdrcující.  „Nathane," zašeptala zastřeným hlasem plný vášně, „toužím po tobě. Toužím po tom, se z tebe nakrmit. Toužím po tom, aby sis mě vzal."  Na malý moment zaváhala, když se se jeho tělo stále ani nepohnulo. Jen z jeho očí, dokázala vyčíst jeho touhu.  Zhluboka se nadechla. Vůně jeho krve ji celou stravovala a po těle se jí rozlil zvláštní a nutkavý pocit, se z něj napít.  „Tak to udělej, Katrin," uslyšela jeho tichý hlas, podbarvený notnou dávkou vzrušení, „napij se ze mě, lásko. Jsem jenom tvůj."  Pomalu se k němu sklonila a nasála jeho vůni. Upír v ní, se probudil. Jazykem přejela

  „Já...."vydechla Katrin a podívala se, do jeho rozzářených očí.  „Bojíš se mě, Katrin?" zašeptal a na jeho tváři, se objevil nešťastný výraz.  Jen zalapala po dechu. Jak si vůbec něco takového, může myslet? Jak ho vůbec, něco takového, mohlo napadnout? Miluje ho přeci. Miluje. A nyní i už ona ví, že bez něj nedokáže žít.  „Jak..., jak tě to mohlo napadnout, Nathane?"  Jen se smutně usmál.  „Měla by ses bát. Mohl bych tě zabít. I ty..., moc dobře víš, že se to stane, pakliže se z tebe nakrmím. Nedokážu odolávat tak dlouho, než se skála otevře. Nedokáži ti odolat, Katrin. Dříve nebo později, k tomu dojde."  Třesoucími prsty, přejel po její tváři. Celým tělem, mu projelo zvláštní mrazení. Znovu to tu bylo. Ta nesmírná touha, po jeho družce. Tak moc ji potřeboval. Z hrdla se mu samovolně vydral tichý sten.  „Nebojím se tě." Zašeptala Katrin a přikryla jeho ruku na své tváři svou.  A byla to pravda. Opravdu se nebála. Najednou si vlastně uvědomila, že by ji tento

  Bianka pomalu otevřela ústa, ale z jejího hrdla, nevyšlo jediného hlásku. Zalapala po dechu.  Jeho oči byli tak studené, a bez jediného náznaku jakéhokoliv zájmu, až se jí sevřelo hrdlo bolestí.  „Já..." zavzlykala a spolkla slzu. Nedokázala zabránit přívalu slz, řinoucí se jí po tváři.  „Ještě žádný smrtelník, se nikdy neodvážil dobrovolně vstoupit na druhý břeh," zaburácel Pán temnot. Naklonil hlavu na stranu, a v jeho tváři se objevil zvláštní výraz. Zdálo se jí, že si ji snad i se zájmem prohlíží.  „Tak mluv!" řekl po chvíli, o poznání klidněji, „záleží jen na tvé odpovědi, jaký osud sobě přichystáš. A rozmýšlej moudře, pakliže nechceš skončit v ohni pekelném."  Bianka zatřásla hlavou a zhluboka se nadechla. Najednou ji došla slova. Pohled na muže před sebou, ji zcela paralyzoval.  Byl hrozivý. Děsivý a šel z něj strach. I několik postav, které se na jeho pokyn rukou, objevily v místnosti, z něj měli evidentní obavy.  Všichni měli bledé tváře, s pichlavýma oči

  „Nechutná vám, paní?" ozvalo se, jakoby zdály.  Elisa sebou trhla. Teprve nyní si uvědomila, že již notnou chvíli sedí nad talířem a nepřítomně se nimrá v jídle.  „Ne, je to vynikající, Martho." Odvětila, ale její výraz, tomu nenasvědčoval.  „A máte jiné přání?" zkusila to Martha znovu, vida jejího nešťastného výrazu.  „To je v pořádku, já jen..." Nahlas polkla. Cítila se tak sama. Opuštěná. Ještě ani jednou, s ní její budoucí muž nepoobědval. Nepovečeřel. Nepozdravil jí. A ještě k tomu, nedokázala stále přestat myslet na onoho záhadného muže.  „Kdy spatřím tvého pána, Martho? Proč se mi ještě nepředstavil?" Zašeptala a upřela zrak na překvapenou služku.  „Chybí vám něco, paní?" řekla místo odpovědi. Samozřejmě věděla, co jí trápí a rmoutí, ale ona nebyla té moci, dát jí rozhřešení.  „Přijde čas, paní. Nespěchejte. Věřte, že pán ví, co dělá." Řekla zamyšleně, a jala se uklízet nádobí ze stolu.  Chápala svého krále. Tentokrát, si chtěl být jistý. Nec