STÍNY NOCI 10 ČÁST
Agaton se podíval na dívku, choulící se na zemi. Rukama si obepínala kolena a upírala na něj vystrašené oči. Zoufale si prohrábl vlasy prsty a povzdechl si. Ne, tohle přeci nechtěl. Samozřejmě, ho rozčílila, ta její vzpurnost, ale takhle to nechtěl. Ještě do včerejšího večera, než mu Leon přinesl psaní, si myslel, že má více času. Nechtěl, na ni spěchat. A nechtěl udělat, to, co teď musí, nebo alespoň ne, takto. „Nemusíš se mě bát.“ zašeptal, přiklekl k ní a podíval se ji do očí, „ale, je tu něco, co bys ještě měla vědět, Diano. Zítra je první úplněk, po zimním slunovratu…“ zarazil se, aby si urovnal myšlenky, aby ji ještě více, nevyplašil. Každý úplněk po zimním slunovratu, jsou brány hradu otevřeny každému, kdo se od doby, kdy měsíc vstoupí do novu, až do času úplňku, ohlásí s prosbou o přijetí. Každému poddanému, který potřebuje radu, anebo se chce třeba jen poklonit, svému pánu. Vanhelenova smečka nezklamala. A on, je nyní, byl povinen vyslyšet. Vanhelenova smečka, pat