STÍNY NOCI 8 ČÁST
Diana se potichu vykradla do šera zahrady. Celý den nevylezla z hradní knihovny a ani teď, nechtěla někoho potkat. Nejméně ze všeho jeho. Stále nemohla uvěřit tomu, co se včera večer stalo. Vůbec se nepoznávala. Ještě nikdy, ji to k žádnému muži, takto nepřitahovalo. A ještě nikdy, se žádnému, takto neoddala. Začervenala se, už jen při představě, co by se stalo, kdyby je Leon nevyrušil. „Mám pro vás psaní, pane.“ Řekl, ale nevypadal vůbec rozpačitě, že je takto vidí. Ani Agaton. Jenom značně rozladěně. „Co to se mnou je, kruci!“ zaklela a lehla si do trávy, mezi stromy, „že jsem divná, to už vím dávno, ale až tak?“ zamračila se na veliký, kulatý, plápolající měsíc a sáhla si na dvě malé ranky na krku. Zavřela oči a vzrušeně vydechla, když si vzpomněla, na ten slastný pocit, který přitom cítila. „Nejsi divná, jsi jiná, Diano.“ Trhla sebou, když nad sebou uslyšela Oxanin hlas. „Hm, jsi jak moje babička.“ Odvětila naštvaně a posadila se. „Zřejmě, je to velmi moudrá žena.“ řekla