POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  Srub, kam se Elisa uchýlila, byla stavba z masivních, dřevěných kůlů. Byl hluboko v lesích, dobře schován, před případnými, nezvanými návštěvníky.  Již při vstupu do něj, vehnali se jí slzy do očí. Vzpomněla si, jak se tady s Rodanem milovali. Pohled, na velikou postel v čele místnosti, navodil jí spoustu bolestivých vzpomínek.  Uběhl již skoro týden, co jí Edvard doprovodil až sem a odjel. A muž, na kterého čekala, se zatím neukázal. Každou noc, vyjížděla na koni do okolních lesů, s nadějí, že ho potká.  Když se první hvězda, objevila na obzoru, vyšla Elisa před dům.  Teplá noc, přímo lákala k vyjížďce. Ale dnes, neměla chuti prohánět se po lesích. Její samota a stesk, dolehl na ní, v plné síle.  Slzy se jí vehnali do očí, kdykoliv si na Rodana vzpomněla. Tak moc si přála, aby byl tu. S ní, a obejmul ji.  Pomalu vykročila pěšinou mezi stromy a zastavila se až u malé tůně, s průzračnou vodou. Zrovna tam, kde potkala ho naposledy.  Zaváhala. Koupel by ji jistě, udělala dobře. Osvěžila

  Elisa políbila své dva syny, a se slzami v očích, se podívala na Marthu.  „Musím odjet, Martho." Zašeptala.  Její srdce pukalo nad tím, tu své syny nechat, ale nebylo jiné východisko. Nemohla je vzít s sebou. Ne, když sama nevěděla, co ji čeká.  Věděla jen jediné, musí se o to pokusit. Musí svého muže, přivézt zpět. A jediná možnost byla, být mu co nejblíže. Odejít někam, kde se dříve, nebo později, s oním tajemným jezdcem shledá.  Byla rozhodnuta, ukrýt se na nějaký čas, hluboko v lesích. V lovecké chatě v horách.  Však právě v těch místech, bylo jeho loviště. Právě v té části lesa, byl spatřen nejčastěji. Právě proto, se každý bojí, v ta místa zavítat. Nikdo nechtěl svého soudce a kata, zřít na vlastní oči.  „Já vím, má paní." Přikývla Martha. Snažíc se o to, aby v jejím hlasu, nebyl znát smutek a strach.  Bála se o ni. Ale zároveň věděla, že nemá jinou možnost. V jediné, v co doufala, bylo, že král, její odchod unese. Že jeho srdce nepukne žalem.  „Řekněte..., řekněte mé

  „Opět, jste neuposlechla mého příkazu, má paní." Zašeptal Rodan do ticha pokoje, když se Elisa vrátila zpět.  Stál zády k ní, a zamyšleně se díval do plamenů v krbu.  Elisa odhodila svůj plášť a váhavě udělala několik kroků, směrem k němu. Zlobil se na ni. Poznala to z tónu jeho hlasu, a když se na ní otočil, v očích mu zajiskřilo.  „Musela jsem." Vydechla. Byla rozhodnuta čelit jeho hněvu, ať to stojí, co to stojí.  Nadechl se k odpovědi, ale místo toho, jen smutně zatřásl hlavou a povzdychl si. Přistoupil k ní a vztáhl ruku.  V jeho pohledu, byla bolest. Strach, láska, i touha zároveň. Přejel prstem po jejích rtech.   Zavřela oči a zasténala. Tolik po něm toužila. A ani on, na tom nebyl jinak.  Přivinul si ji do náručí a vášnivě ji políbil. Hladově. Naléhavě a zoufale, jako kdyby to mělo být naposledy.  „Tvá neposlušnost, mne nutí k tomu, abych tě ztrestal, Eliso." Pronesl zadýchaně, když se od ní odtáhl. Vědomí, že proti jeho zákazu, projíždí se nocí, nahánělo mu hr

  Elisa si povzdechla. Již nějakou dobu, dlela nad talířem jídla a nepřítomně se v něm rýpala lžící.  Opět, seděla u stolu sama. Její manžel se jí stranil. Vyhýbal se jí.  Frekvence jeho odchodů, byla čím dále větší. Již to nebylo pouze v noci. Ale jeho strach z toho prokletí, nadal mu pokoje, ani ve dne.  Jeho obavy se prohlubovaly v závislosti na tom, jak ubíhal čas.  Miloval ji tolik, že by raději zvolil život někde v ústraní a jí dopřál pokoje a bezpečí. Však před ním, nebude v bezpečí nikdy. Ani jeho děti.  A s tímto vědomím, odsoudil se k věčné samotě. Přicházel již velmi sporadicky. Většinu času, trávil v levém křídle hradu, kde nacházely se královy pokoje a královský, přijímací sál. Zakázal vstup, každému nepovolanému. I své manželce.  Elise stekla po tváři slza. Chápala ho. Rozuměla mu. Nyní, když již věděla vše, si byla jistá jeho láskou, ale neschvalovala to.  Tak moc, si přála mu jakkoliv pomoci. Něco udělat. Cokoliv. Ale on, jí to nedovolil.  Náhle zalapala po dechu. Jedin

  Elisa se dívala do tváře svého manžela, a uvědomila si v plné síle, že nemá ani ponětí o tom, kdo je. Že je jeho žena. Matka jeho dětí.  Díval se na ní, a jeho pohled, byl studený jako led. Skoro nepřítomný. Jeho zrak, spočinul snad, až na dně, její duše.  „Tvým hříchem, je neposlušnost," řekl najednou, „necudné myšlenky. Touha po ukojení. Smilstvo a chtíč."Jeho oči zaplanuly. Natáhl k ní ruku, a chytil ji pod krkem.  Elisa se vyděšeně podívala, do Rodanovy tváře. Na jeho obličeji, nepohnula se ani brva. Ani jediný sval. Ani náznak, nějaké emoce.  „Musím tě zabít. Jsi si vědoma, svého hříchu? Uvědomuješ si důsledek, svého počínání?!"  Zalapala po dechu, jak snažila se, popadnout dech. Pak zatřásla hlavou k odporu. „Nejsem vinna, pane." Zašeptala přidušeně, a z očí se jí spustily slzy.  Najednou ji pustil.  „Cožpak je hřích, milovat? Je milování hříchem? A je hřích, po někom toužit tolik, že nedá se to snést?" Zaváhal. Jeho oči, zakroužily v její tváři, a měla

  Elisa pobídla svého koně. Ten vyběhl klusem mezi stromy a vzápětí se hrad, ztratil kdesi v dáli.  Její dlouhé vlasy, vláli ve větru a dlouhá košilka z bílého plátna, lepící se na její tělo, nenechávalo moc prostoru na fantazii.  Neobtěžovala se vlastně ani s tím, aby se převlékla. Jediná její myšlenka byla, vyčistit si hlavu. Zmizet na chvíli odtud, kde jí vše připomínalo, její osamění.  Zastavila se až na kraji tůně, ukryté hluboko v lesích.  Seskočila z koně a zadívala se na oblohu. Veliký měsíc, osvětloval prostranství nad vodou, a ta v důsledku toho, zářila tisíci diamanty.  Rozhlédla se kolem. Všude bylo ticho a klid. Ani noční ptáci, ba ani vítr, nezašelestil.  Sáhla na tkaničku svého živůtku. Zaváhala. Nikdo tu však nebyl. Ani její muž, se to nedozví. Nebude ji tedy moci pokárat, za její neposlušnost.  Odhodila stranou svůj šat a vběhla do vody. Vykřikla, když se ponořila do studené vody, ale její chlad, působil na její rozehřáté tělo, jako balzám.  Nemohla si všimnout, že se

  „Kde je můj manžel?" pronesla Elisa do ticha pokoje.  S otázkou v očích, se podívala na Marthu, která zrovna sklízela stůl, po jejich večeři.  Ta však jen sklopila zrak, a povzdechla si. Elisa si byla jistá, že ji něco tají.  Od jejího porodu, uběhli téměř tři měsíce. Dlouhé tři měsíce, ve kterých, ač se její manžel ve dne věnoval jí a svým dětem co mohl, v noci se vytrácel, neznámo kam.  Zprvu si myslela, že ji nechce svou přítomností, v jejich ložnici rozptylovat. Myslela si, že jen bere ohled, na její poporodní stav, ale s ubíhajícím časem, o tom začínala pochybovat.  Byl čím dál tím více uzavřenější. Na jeho tváři, objevily se chmury, kdykoliv projevila přání, aby ji navštívil, v jejich ložnici. A ona přitom, tak moc toužila, aby ji znovu sevřel ve svém náručí. Aby ji pomiloval. Potřebovala to, čím dál tím více.  „ Neptejte se, paní," zašeptala Martha, „a hlavně, nepochybujte, o jeho lásce." Smutně se na ní usmála.  Pozorovala na své královně, již delší dobu značný

  „Odpusťte, můj pane, že jsem nesplnil svůj úkol. Selhal jsem. Potrestejte, mne." Řekl Matyáš a poklekl před svým králem.  Rodan jen přešel zamyšleně k oknu a zadíval se do tmy.  Právě se vrátily zpátky na hrad. Uložil svou paní a své děti a čekal. Věděl, že ono prokletí, si ještě nevybralo svou daň. Jeho srdce zatím bilo. Zatím. Ale co bude dál?  „Odpouštím ti, Matyáši," zašeptal, aniž by se k němu otočil, „není to tvá vina. Ale má. Měl jsem být prozíravější, vzhledem k podlosti, pána z Bamberku."  Matyáš se uklonil. Přiložil svou ruku na srdce, ve znamení úcty a oddanosti a vycouval ze dveří.  „Vaše večeře a koupel, je připravena, pane." ozval se do ticha Marthin hlas.  Její král byl unavený. Vyčerpaný, po dvouměsíčním boji s Vanderovými přívrženci. Evidentně hladový, nevyspalý a jeho košili, zdobilo několik krvavých fleků.  Uvědomovala si závažnost situace. Však nikdo z nich nevěděl, co se bude dít dál. Ani on. Věděl jen jedno. Kora opravdu nenechala nic náhodě.