POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  „Tak dobře..." zamumlala si sama pro sebe, dívajíc se na muže klečícího u jejích nohou. „zkusíme to podle tebe." Zavřela oči. Na jednu stranu ji rvalo srdce to, k čemu sám sebe kvůli ní odsoudil. Ale na druhou stranu, tolik po něm toužila. Klekla si k němu, položila svůj bičík tak, aby ho viděl a zhluboka vydechla. „Podívej se na mě." Přikázala.  Jako na povel zvedl hlavu a podíval se jí do očí.  Fajn, prolétlo ji hlavou. Když to musí být tímto způsobem, tak to tak bude.  „Pomiluj mě." Zašeptala a všimla si, jak zalapal po dechu. „Dotýkej se mě. Miluj mě. Vezmi si mě, Zorane. Prosím..." Sténala, dívajíc se na toho nejkrásnějšího muže, jakého kdy viděla.  Její tělo, ji pomalu přestávalo poslouchat. Cítila se tak slabá a unavená. Znavená tím vším, co se stalo. Ale hlavně tou nesmírnou touhou, která drtila její mysl.  „Přikazuji ti to. Pomiluj mě." Vykřikla, a v tu chvíli, ucítila na své kůži jeho ruce.  Opatrně začal přejíždět prsty po její pokožce. Ani na

  „Nebojím se." Zašeptala a vztáhla k němu ruku. Ucítila, jak se pod dotykem jejích prstů napjal.  „Ale měla bys, Darjo. Měla by ses bát. Ty nevíš, čeho jsem schopen." Zasténal a opřel hlavu o zeď. Pomněnková modř jeho očí, zaplála touhou a vzrušením.  „Nemůžeš mě zastavit." Vydechla, a přejela konečky prstů, po jeho hrudi. „Teď..., jsi v mojí moci. Bude to podle mích pravidel."  Docela se jí ta hra líbila. Byla rozhodnuta, si vzít to, po čem touží, už tak dlouhou dobu. Už ji nezastaví. Už ji nepřesvědčí, že ji nechce. Nyní už ví, že ji miluje. A dokonce ví i důvod, kvůli kterému ji kdysi odmítl.  „Pravidla se změnila, Zorane. Již mě nezastavíš."  Vzrušeně přejížděla dlaní, po jeho těle. Cítila sílu, jejich pouta. Možná i o mnoho silnější, než před tím, než ji vyrval, ze spáru smrti. A cítila i to, že i on, je zcela paralyzován, oním okamžikem. Díval se na ni, zamlženým pohledem, a zhluboka oddychoval.  „Miluji tě, Darjo. Miluji tě od první chvíle, kdy jsem tě

  Darja se zastavila přede dveřmi jeho srubu, a zaváhala.  Zavřela oči. Vzpomněla si na vše, co se stalo před několika hodinami. Hlavou ji proběhl celý scénář.  Od neúměrného pití v baru. Přes napadení oním mužem, až po chvíli, kdy spatřila jeho tvář. Vypadal tak nebezpečně a divoce. Poslední co slyšela před tím, než upadla do úplného bezvědomí, byl hlas jejího bratra.  „Udělej to. Zorane! Ona to zvládne. Nesmíme ji ztratit." Jeho hlas zněl úpěnlivě, a s obavami. Pak ucítila lepkavou tekutinu na svých ústech. Jeho krev, ji ulpěla na jazyku, a když polkla, ucítila, jak se ji vlévá do žil.  Pocit, který při tom zažila, by se dal rovnat pocitu zázraku. Měla dojem, jako kdyby požila živou vodu. Bylo to neuvěřitelné. A když se potom vzbudila ve své posteli, bylo ji všechno jasné. Poznala ten rozdíl. Zachránil ji život. A možná, ji dal mnohem víc. Mnohem víc, jen si to on sám, plně neuvědomuje.  Bylo ji jasné, že to udělal jen proto, že ji nechtěl ztratit, a že ji miluje. Ale také ji by

  Darja s obavami vzhlédla vzhůru. V první chvíli, ji přejel po zádech mráz, při tom pohledu. Nebyla schopna, se hnout. Třásla se po celém těle, a dívala se na něj, pomalu s otevřenou pusou.  Byl to Zoran, poznala to. Cítila to. Její srdce, ji to napovědělo, i když vypadal hrůzostrašně. Jeho obličej, byl změněn k nepoznání. Tvář měl zkřivenou zlostí a vztekem. Zcela pokrytou, tmavými prstenci žil. Celou od krve, a z dlouhých tesáků, mu pomalu odkapávala krev.  Stál nehnutě, a zhluboka oddychoval. Vypadalo to, že se snaží uklidnit. Všimla si, jak zhluboka nasál vzduch.  Cítil vůni její krve. Krve, která tekla po jejím hrdle dolů. Snažila se zvednout hlavu a pohnout se, ale byla tak slabá. Příšerně slabá. Před očima se ji zatmělo, a zatočila se ji hlava.  Poznala, že váhá. Cítila to. Věděla, že se bojí, aby ji neublížil. A byla to pravda.  Díval se na ni, a měl strach, že jeho touha po krvi, bude silnější. Cítil tak neuvěřitelnou touhu po její krvi, že se celé jeho tělo třáslo.  Bolestiv

  JEDNÉ TEMNÉ NOCI ROKU 1620 Byl klid. Ticho. Podezřele nezvyklé, až umrlčí ticho obcházelo chudou a opuštěnou vesnici. Nuzné dřevěné chalupy, ozařoval v této černočerné tmě, jen veliký kulatý plápolající měsíc. Prozatímní mír a klid vesnice, prořízlo jen občasné pochrupnutí nebo výdech. Jinak nic. Ani větvička se nepohnula. Ani sebemenší vánek nezašelestil. Uprostřed vesnice, si potichu plápolal dohasínající oheň. Všechno spalo. Zvěř, ptáci i lidé. V míru. Zatím. Jenom pes choulící se v teple, odrážejícího se z ohniště, sebou zavrtěl, obezřetně zvedl hlavu a zavětřil. Listy na stromech se pohnuly a za chvíli, se pomalu začal zvedat vítr. Zdáli se ozvalo temné zavití. A ještě jednou. Znovu, ale o mnoho blíže. Zvedající se vítr rozdmýchal oheň a jiskřičky poletující okolo, podpálili okolní vyprahlou zem. Oheň se po suché trávě šířil rychlostí blesku, až se dostal k první chatrči. Zběsile štěkající a vrčící pes, praskání dřeva a kvílení větru, probudilo všechno živé. Lidé se zoufale snaž

  Diana vyběhla na zahradu. Cítila se tak moc zmatená, jako snad ještě nikdy, za celý svůj život.  Sedla si na lavičku v rohu zahrady, a omámeně přejela po svých rtech. Vlastně vůbec nerozuměla tomu, proč to udělala. Políbila ho. Políbila, a tak moc, se jí to líbilo.  Vzpomněla si na polibek, který si vynutil David. Necítila při něm nic. Nic, jen se modlila, aby už skončil. Jeho polibek byl studený, leklý, zbrklý a vůbec nic, ji neříkal. Za to Ramonův..., přikryla si tvář dlaněmi. Nikdy si nemyslela, že již jen při jednom polibku, bude cítit takové pocity.  Najednou zapomněla na to, jak moc, se jí zdá nesnesitelný a protivný. Cítila jen touhu a vzrušení. Vůbec to nechápala. Nerozuměla tomu. Nerozuměla sobě. Svému srdci, ani své mysli, které jí pokaždé, když ho potkala, říkalo, aby se od něj držela dál.  „Diano! Tady jsi!" Ozvalo se nad ní. Skoro cítila, jak ji mráz přejel po zádech.  „Nech mě, Davide. Chci být sama." Zašeptala, aniž by na něj pohlédla.  Nechtěla s ním mluvit.

  „Tolik lidí, již tu nebylo skoro šest století." Zamračil se Ramon a očima přelétl celou místnost.  Ket s Reginou, si daly opravdu záležet. Uspořádaly, podle jejich mínění, menší, narozeninový ples. Ovšem podle jeho soudu, jich tu bylo až moc. Byly doby, skoro celá desetiletí, kdy nepotkal v lesích ani živáčka, takže toto, pro něj bylo až příliš.  „Nebojte se pane, to zvládneme." Usmála se na něj Matylda a otočila se, na svého manžela. Ludvík stál u dveří a ostřížím zrakem sledoval dění v místnosti. Ramon se usmál. Matylda s Ludvíkem, byly jedni z prvních, kdo s radostí souhlasili, s nynější maškarádou. Tolik si přáli, aby konečně došel vysvobození. A tolik věřili tomu, že se tak stane.  Zábava již byla v plném proudu. Živá hudba. Stoly se prohýbaly pod nánosy jídla, a všichni se náramně bavili. Až na Ramona.  Vůbec se necítil, ve své kůži. Nejraději by zmizel hluboko v lesích.  Postavil se k baru, objednal si skleničku a zapátral po místnosti. S tlukoucím srdcem, se díval k

  Katarina Carnervilová si nalila sklenku whisky a posadila se před zapálený krb.  Zamyšleně se zadívala do plamenů. To co se událo v poslední době, jí přidávalo vrásku na čelo. Vůbec se ji to nelíbilo.  Scházelo jim třicet osm dní. Pouhých třicet osm dní, a jejich naděje se buď vyplní, nebo se spláchne, na dalších nejméně tři sta let.  Diana byla ta pravá. Opravdu ji konečně našla. Ale Gloriina kletba, byla o moc silnější, než kdokoliv mohl předpokládat.  Diana zapomněla na to, že by kdy Ramona milovala. Její vzpomínky, se zastavily v době, kdy přijela na jejich hrad. Jen si nepamatovala jak a kdy.  Chabé útržky její paměti, obsahovaly pouze několik málo informací. Vzpomněla si na to, jak ji před nejméně půl rokem přemluvila, aby se odstěhovala k nim na hrad. Aby se všeho vzdala, a odjela přes půl zeměkoule do neznáma.  Tehdy ještě byla tolik zvědavá, na jejího bratra, ale nyní, o něm nechtěla ani slyšet. Vyhýbala se mu, jak jen to bylo možné.  A k tomu všemu, si ještě před necelým mě

  Diana otevřela oči a zadívala se do stropu. Měla pocit, jako kdyby měla v hlavě vymeteno. Hlava jí třeštila jako střep a zaboha, si nemohla vybavit, jak se sem dostala.  Do okna padaly poslední paprsky slunce a pomalu se smrákalo. Proboha, to jsem spala celý den? Vyskočila z postele, naházela na sebe nějaké ošacení a vystrčila nos ze dveří. „Promiň, Matyldo." Vypadlo z ní, když  se vřítila do obývacího pokoje.„Nějak jsem zřejmě zaspala. Já nevím, co se to se mnou..." Zarazila  se uprostřed věty.  Všichni v místnosti stáli a dívali se na ni, jako kdyby ji viděli poprvé v životě. Znejistěla.  Nejsem rozcuchaná? Napadlo ji. Automaticky  zkontrolovala svůj oděv. Vše je v pořádku. Tak co se tedy... „To je v pořádku děvče, nic se neděje. Dáš si s námi večeři?" Zadívala se na ni svým zkoumavým pohledem a ona znejistěla ještě více.  Ket s Reginou stály opodál a také ji sledovaly zvláštním, skoro až rentgenovým zrakem.   Diana nasucho polkla a zoufale se začala přehrabovat v pa

  „Raději bych zemřel, než bych ti jakkoliv ublížil." Zašeptal Ramon a přivinul si Dianu do náručí. Již dlouho, se necítil tak šťasten. Ležel na posteli s dívkou, kterou miluje. A která miluje jeho. Cítil to. Věřil tomu.  Milovala se s ním. Již ani nedoufal, že je to vůbec možné. Kolik let, desetiletí, století, se takto necítil?  V tom se rozletěly dveře a dovnitř se vřítila jeho sestra, s Reginou.  „Vypadá to, že jsme přišly pozdě." Vydechla Ket udýchaně, a obě si je změřily pohledem.  Vyhlížely, jako kdyby celou cestu běžely. Ale hrad byl odsud, tři dny cesty pěšky, lidskou chůzí, honilo se Ramonovi hlavou. A nikdy by se na tu cestu nevydaly, kdyby to nebylo důležité.  Neochotně se odpoutal od Diany. Přehodil přes ni deku a natáhl si kalhoty.  „Co se to tu, kruci děje?!" Vyprskl naštvaně, a čekal, až obě popadnou dech.  „Máme problém! Máme velký problém!" Řekla Regina, a zamávala mu před nosem, jakýmsi starodávným svitkem. „Našla jsem ho v hradní knihovně..., a je