POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  Dragan se postavil na kraj srázu a zadíval se dolů, do údolí.  Byl na něj hrůzostrašný pohled. Byl nahý, krvavě rudý, celý posetý temnými prstenci žil. Celé tělo mu plálo jako oheň a jeho tetování na hrudi, zářilo do dálky. Z jeho rukou, vysoko zdviženými k nebi, vycházely blesky, a z celého jeho těla, se rázem vypařovaly kapky vody, které na něj dopadly.  Stromy okolo, se ohýbaly pod náporem větru. Hromy, blesky, temné kvílení, vití a štěkot, se ozýval nocí.  „Mí poddaní. Démoni. Běsi, umrlci i vyžlata. Mrtvé duše i vlkodlaci. Prokleté duše i vlci. Vy všichni slyšte svého pána. Váš pán vás volá. Buďte přítomni, tomuto spojení."  Pomalu se otočil na vyděšenou Bianku, a zadíval se ji do očí.  „Spojení této ženy, s vaším pánem." Když spustil ruce dolů, kvílení a štěkot, jako na povel, utichl. Pomalu přistoupil k Biance a jemně přejel prsty po její tváři.  „Neboj se mě. Nikdy bych ti neublížil."  Jemně přejížděl prsty po jejím těle, a ani na moment, z ní nespustil oči. Cí

  „Máš ty vůbec ponětí, co se mnou děláš? Máš představu, co se mnou provádíš?" Zamumlal Dragan a zamyšleně přejel prstem, po její tváři.  „Víš vůbec, že stačilo tak málo, a mohl jsem tě zabít? Že má touha, tě mohla usmrtit, Bianko?"  Byl tak zmaten ze svých pocitů. Byl přeci tak spokojen, ve své samotě a odloučenosti, a pak přijde ona, a obrátí jeho život naruby.  Na malý moment zavřel oči, když jím znovu projela vlna vzrušení. Nikdy nezažil nic tak krásného, jako teď. Nikdy si nemyslel, že milování, může být tak nádherné, a tak návykové. Už jen při té vzpomínce, jeho tělo znovu zareagovalo. Chvějícími prsty, přejel po kontuře jejího obličeje, a pokračoval pomalými pohyby, dolů, po její šíji.  „Ještě nikdy, jsem nic takového nezažil." Zašeptal zmateně. „Mé tělo, po tobě znovu prahne, lásko." Pronesl bezelstně.  Jinak to vlastně ani neuměl. Však byl prost, všech lidských vlastností, mezi které patřila i záludnost a lež. Ale nepatřila do těch emocí, které mu byly do t

  Dragan zamyšleně přejížděl prsty, po Biančině těle. Jemně se dotýkal její kůže a díval se do jejích zamlžených očí. Opravdu to chce? Opravdu tolik věří její lásce, že je ochoten to udělat? Na moment zavřel oči, zhluboka se nadechl, a když je otevřel, věděl, že ano. Že je ochoten zemřít, pro jeden jediný, její polibek.  Přejížděl prsty po jejím těle a bedlivě pozoroval, její reakci. Chvěla se pod jeho doteky a z jejího hrdla se linuly tlumené výkřiky rozkoše. Jemně ji pohladil po tváři, pak prstem přejel po spodním rtu, až se dostal níže po krku, až jejím ňadrům.  Prsty obkroužil její bradavky, a když jeho ruce zabloudily ještě níž, k pupíku, a pak pomalu roztáhl její nohy, zasténala. Cítila z jeho prstů příjemné, sálající teplo, které ji tak nesmírně vzrušovalo. A když ucítila jeho prst v sobě, vzepjala se jako luk.  „Prosím..." vypravila ze sebe, „Dragane, prosím..." dýchala přerývaně a neustále se vzpínala proti jeho prstu.  „Oč, prosíš, lásko?" usmál se. Tolik se mu

  Bianka zavřela oči a začala ústy pohybovat sem a tam. Celé její tělo, se třáslo vzrušením, do rytmu toho jeho.  Oběma rukama, objímala jeho poklad a jazykem kroužila po špičce žaludu. Neubránila se tomu, aby se z jejího hrdla linuli zvuky rozkoše. Tak moc se jí líbilo, že jí se naprosto a beze zbytku oddal.  Jeho vzrušené vzdechy a výkřiky slasti, se rozléhali široko, daleko. Jako omámená, se mazlila s jeho klínem, a teprve když ucítila, jak ji jemně chytil za hlavu a vydechl její jméno, ještě více přidala.  „Bianko." Zašeptal vzrušeně, ale stále se s vypětím všech sil snažil ovládnout, aby se na ní nevrhl, jako šílenec. Aby na ní zase zuřivě nevyjel, a nevzal si tak to, co si jeho tělo, tak úpěnlivě žádá.  Díval se na její tvář, a jak si její jazyk a její ústa, hrají s jeho přirozením a s každým jeho povzdechnutím, s každým jeho výdechem slasti, jim okolo hlavy zablesklo a zaburácel hrom.  Bianka vůbec nevnímala, co se okolo nich děje. Vypadalo to, jako kdyby přišel konec světa

  Dragan se ještě jednou podíval k obloze a vydechl. Ztěžka polkl a přejel prstem, po Biančině tváři.  „Neměj strach." Zašeptal a vzal její ruku do dlaní. Viděl v jejích očích úžas a obavy, ale nechtěl dát ani na moment šanci, těmto pocitům. Opatrně a pomalu, přiložil její dlaň, na svou hruď. Opatrně, aby neměla strach, že se popálí.  Věděl, že jeho tělo září a sálá žár, který by každého spálil na popel, kdyby si to přál. Kdyby jen na moment zaváhala, a její láska nebyla čistá, jistě by se smažila, v ohni pekelném. A on s ní. Jeho by čekalo, ještě něco horšího, nežli je smrt.  „Už nikdy..., mě nesmíš zradit, Bianko. Nikdy..., jinak..." nedořekl to. Tak moc věřil tomu, že se to nemůže stát. Že její láska je čistá a věčná, že zapomněl na hrůzu, která ho čeká, kdyby tomu tak nebylo.  Bianka překvapeně zalapala po dechu, když se její ruka dotkla jeho hrudi. Cítila horko, které sálá z jeho těla, ale jakmile se ho dotkla, jakoby to přestalo a její tělo se spojilo s jeho, zvláštním

  Dragan se podíval na dívku před sebou a zaváhal. Na malý moment, mu problesklo hlavou, že by to neměl dělat. Že by měl odjet, zmizet a zapomenout na ní. Ale když se podíval do jejích očí, bylo to tu zas. Nemohl.  Tak moc toužil po tom, být s ní a užívat si alespoň maličko toho štěstí, že ho miluje. Očima zakroužil v její tváři a v tu chvíli věděl, že je ztracen. Jeho duše i jeho tělo, po ní toužilo tak moc, že sám byl zmaten z toho pocitu.  Ještě naposledy, se snažil přesvědčit sám sebe a poodstoupil krok stranou. Nemůže ji tady nechat. Je to víc, než pouhá touha po jejím těle, věděl to. I když jeho srdce bylo tvrdé jako kámen, stejně tu bylo něco, co ho k ní nesmírně přitahovalo.  „Tvůj život, je v mých rukou," zašeptal a několikrát se zhluboka nadýchl, „a mé bytí a nebytí, zase v tvých."   Zvrátil hlavu a vystřelil své ruce, proti obloze. Modrá obloha plná hvězd, rázem potemněla a nad hlavou se jim snesli těžké, černé bouřkové mraky.  Bianka měla pocit, že jsou tak nízko,

  „Jsem ďábel." Zašeptal náhle a jedním pohybem si natáhl kalhoty.  Ještě několik chvil, se díval do její tváře a pak vyskočil, jakoby se popálil. Zoufale si prohrábl rukou vlasy a zatřásl hlavou k odporu. Vůbec nerozuměl tomu, co se to s ním děje.  „Mohl jsem tě zabít," zadíval se do jejích modrých očí, „chtěl jsem..., tě zabít." Zašeptal tak tiše, že to sotva slyšela.  Několikrát zamrkal, když se po jeho tváři, začaly kutálet slzy. Nevěřícně si olízl horní ret a ochutnal její slanou chuť. Pláče? Nemohl tomu uvěřit. Nikdy nic takového necítil. Nikdy necítil tolik různých pocitů, které nyní zužovali jeho tělo a mysl.  „Ale nezabil." Odvětila a natáhla k němu ruku. Vypadal najednou tak zranitelně a zoufale, že měla touhu, ho obejmout.  „Nevěřím, že bys mi někdy chtěl ublížit. Nevěřím tomu, Dragane." Opatrně se dotkla jeho tváře. Lehce, jakoby měla strach, že znovu ucukne. Jen ztěžka polkl, zhluboka se nadechl a zaváhal. Pak ale přikryl její dlaň svou, a přitiskl

  Dragan se podíval na vystrašenou dívku a udělal krok jejím směrem. Slyšel, jak ji divoce bije srdce a její do široka otevřené modré oči, se na něj dívaly s tak zvláštním výrazem.  Nedokázal sám určit, co si o něm má myslet. Má strach? Nebo po něm touží? Nikdy do svého života, nepustil žádnou ženu. Nikdy to nechtěl, ani po tom netoužil. Až teď.  Jeho duše, která byla prosta, jakékoli emoce, pocitu, nebo citu, se najednou bouřila proti němu. Ještě nikdy, necítil v duši takový pocit vzteku a zlosti. Nikdy, a bohužel si musel přiznat, že i bolesti.  Tak moc ho ranily její slova. A tak neskutečně moc, ho bolela představa, že by se ona, milovala s někým jiným, než s ním. Na moment zavřel oči, aby zahnal chmurné myšlenky, ale moc se mu to nedařilo. Neustále mu v hlavě zněl její smích a slova, která měla patřit jemu. Jenom jemu.  „Nemáš ani ponětí, s čím si zahráváš." Procedil mezi zuby najednou.  Bianka udělala automaticky krok zpět a začala couvat. Vypadal najednou tak divoce a nebezp

  Dragan rozrazil dveře pokoje a vpadl dovnitř. Jedním pohledem přehlédl místnost a pak vymrštil svou ruku proti Avramovi. Byl úplně zuřivý žárlivostí a vztekem.  „Rozmáznu tě, jako hmyz." Zařval, když Avrama nějaká zvláštní síla, odmrštila na druhý konec pokoje.  „Takhle, ty se odplácíš, za mou pohostinnost?" S nebezpečným a nasupeným výrazem ve tváři, se pomalu přibližoval ke svému sokovi.  Avram vzhlédl vzhůru a když spatřil Dragana, jak se na něj dívá pomalu vražedným pohledem, polilo ho horko. Věděl samozřejmě, že si zahrává s ohněm, ale jeho láska ke Kiře, byla silnější, než strach.  „Odpusť, můj králi." Zašeptal a automaticky se přikrčil, když Dragan ještě jednou mrštil rukou, proti němu. Hned vzápětí, se vznesl do výše a ještě než dopadl na protější stěnu, uslyšel jeho hlas.  „Nejsem tvůj král. Jsem Divoký Lovec."  „Přestaň, Dragane! Prosím." Vykřikla Bianka, když Avram se zasténáním, dopadl na zem.  Ještě nikdy, ho neviděla takto rozzuřeného. Vypadalo

  Dlouhé dva dny trvalo, než se v Draganovi, alespoň trochu uklidnila jeho rozbouřená mysl a vrátil se zpátky na hrad.  „Nakrm psy, Fabiáne a postarej se o koně. " Řekl, když zastavil na nádvoří a seskočil z koně. Zamyšleně vzhlédl vzhůru a podíval se do oken.  Něco bylo jinak. Něco bylo jiné, než obvykle. Už si skoro za tu dobu zvykl, že ho její modré oči už z dálky vyhlížejí a vítají. Pokaždé když ji spatřil v okně, jeho duši polilo zvláštní horko. Bylo to tak jiné. Zvláštní a jemu se to pomalu začínalo líbit.  Pokaždé měl u žaludku hodně neobvyklý pocit. Takový, jaký neznal. Nervózně se ošil, když mu hlavou proběhla myšlenka na to, že by se ji něco mohlo stát. Zatřásl hlavou, aby ji zahnal a vykročil ke dveřím.  Jeho neobyčejný sluch, najednou zaslechl něco podezřelého. Smích? Udělal dalších několik kroků a zaslechl její hlas. Zaposlouchal se a najednou měl pocit, jakoby se v jeho těle, rozhořel oheň.  Smála se a nějaký mužský hlas, s ní. Nasucho polkl, a na malý moment zaváhal

  „Tak myslím, že Dragan neodolal." Mrkla Kira přes stůl na svou přítelkyni, „nešlo vás přeslechnout." Usmála se na ní a vložila si do úst další kousek masa. Byla spokojená, sama se sebou.  Zatím jim jejich plány pěkně vychází, pomyslela si. I když si moc dobře byla vědoma toho, že ještě nemají vyhráno. Viděla, jak Dragan hned po tom, vyběhl z pokoje, ne zrovna v dobrém rozpoložení a opět, i se svými psy, kvapem opustil hrad.  Vzpomněla si, co jí Jadwiga kladla na srdce.  „Musíte ho donutit cítit. Musíte v něm vyvolat emoci. Jakoukoliv emoci. Lásku. Vášeň, touhu, strach, vztek a žárlivost. Cokoliv, co ho přiměje reagovat. Co ho přiměje projevit se. Cokoliv, co vyvolá jeho city na povrch. Cokoliv, co rozehřeje a rozohní jeho srdce, aby znovu začalo bít."  „Nechceš to vzdát, Bianko, že ne." Řekla po chvíli, když si všimla, že se nepřítomně šťourá v talíři. Bianka jen sklopila zrak a její tvář polil ruměnec.  „To nikdy, miluji ho." Zašeptala, a byla to pravda. Nik

  Dragan nasedl na svého koně, zapískal na psy a vyrazil z brány. Hnal se krajinou a stále divočeji a divočeji, pobízel svého koně.  Obloha potemněla a spustil se prudký déšť. Oblohu křižovalo nespočet blesků a vití jeho psů, se zlověstně neslo krajem.  Zvrátil hlavu a nechal prudký déšť, zkrápět jeho tvář. Zastavil se až na vrcholku hory a rozhlédl se kolem. Zde byl nejblíže obloze a svému živlu.  Kdo ho kdy tady spatřil, jak zde na svém koni stojí v temné noci, nikdy na to nezapomněl. Prudká vichřice, déšť a blesky válející se kolem jeho hlavy, ho dělali ještě více hrůzostrašným.  Prudce vymrštil své ruce vzhůru a zařval. Najednou se rozpoutalo hotové peklo. Úplná apokalypsa. Jeho psy začaly nervózně pobíhat okolo, štěkat a vít a najednou, jakoby mu nějaké odpovědělo. A další a další. Ze všech stran, se ozývalo zlověstné vití. Neblahé kvílení prokletých duší, se k němu přidalo a neustále se stupňovalo. A k tomu všemu, se připojil děsu plný chechot démonů.   Divoký Lovec se podíval do