POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  Rodan váhavě sáhl na knoflíčky své košile. Třesoucími prsty ji odhodil stranou a zadíval se do jejích očí.  Dívala se na něj s doširoka otevřenýma očima, ale odpor v nich neviděl. Naopak.  Prohlížela si jeho svalnaté tělo. Paže, břicho, ale jeho jizvy, jakoby ani nevnímala. Cítil její touhu.  A když omámeně sáhla na jeho hruď, a přejela prsty po jeho jizvách, neodtáhla se s odporem. Jen zalapala po dechu, a v její tváři spatřil něco, po čem tak moc prahl. Toužila po něm.  A když sáhl na knoflíček svých kalhot, zčervenala jako rajské jablko, ale zrak neodvrátila. Dívala se, jak odhodil poslední kus oděvu a její oči zamženě bloudily po jeho těle.  A když zabloudily až k jeho přirození, teprve tehdy sklopila zrak.  „Není nic, z čeho bys na mém těle, měla mít strach, Eliso." Zašeptal.  Sklonil se k ní a políbil ji na rty. Cítil, jak se pod jeho dotekem chvěje. Zavřela oči a vydechla, když se jeho prsty vydali na průzkum jejího těla.  „Já..., nemám strach." Vydechla rozechvěle.

  „Tvé sny..." usmál se a přejel po kontuře jejího obličeje, „jestli se stanou skutečností. Jestli opravdu toužíš po tom, o čem sníš, pak jsem ten nejšťastnější muž, na světě."  Elisa jen přikývla. Sice nechápala, jak může vědět, o čem sní. Že touží po tom, aby se jí dotýkal a miloval se s ní, ale v tuto chvíli, o tom nebyla schopná přemýšlet.  „Jak to vím?" zašeptal, jako by jí četl myšlenky, „ach, Eliso. Mohu jen doufat, že tvé sny, se alespoň trochu, podobají mým."  Pomalu se sklonil a jemně zakroužil svými rty, po jejích. Opatrně, jakoby jí chtěl ochutnat, a nevyplašit. Pak zakroužil očima v jejím obličeji, jakoby hledal náznak odporu. Ale nebránila se. Naopak. Chytla se ho okolo krku a zhluboka oddychovala.  „Rodane..., já..., ještě nikdy jsem se nemilovala s mužem." Vydechla a zčervenala.  „To je dobře. To je opravdu moc dobře, Eliso." Po tváři mu přelétl úsměv.  Pak bez dalšího slova, aniž by spustil zrak z její tváře, rozepnul její župan a nechal h

  „Chtěl jsem tě toho ušetřit, co nejdéle," zašeptal smutně, a otočil se. Opřel se rukama o krbovou římsu a zadíval se do plamenů, „odejdi, Eliso. Nech mě samotného."  Elisa zaváhala. Najednou nevěděla, co má udělat. Chtělo se jí utéct. Někde zalézt a vyplakat se z toho, ale na druhou stranu měla nutkání ho obejmout a utišit jeho žal.  „To po mě nechtěj. Prosím." vydechla a vzdorovitě zvedla hlavu.  Přišla sem přeci proto, aby mu poděkovala. Aby mu řekla, jak moc jí schází jeho přítomnost. Jak jí trápí, že jí nechává stále samotnou, a přeci se nic nezměnilo. Nebo ano?  Určitě ne, odpověděl malý hlásek v jejím podvědomí. Stále je to on. Stále je to ten muž, který jí už několikrát zachránil život.  Nahlas polkla a zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy.  „Neodháněj mě od sebe, Rodane. Prosím. Já..." z očí se jí spustily slzy, „potřebuji tě." Zavzlykala. To vyznání z ní vypadlo tak samozřejmě, jak samozřejmé bylo to, že se do neznámého muže zamilovala.  A teď,