POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  Několik dlouhých a nekonečných sekund, bylo ticho.  Rodan se díval na dívku před sebou a bušilo mu srdce. Tak, jako nikdy v životě.  Nikdy se necítil jako nyní. Jako někdo, kdo vlastně žádá svou ženu o to, aby se stala jeho milenkou. Bylo to vlastně paradoxní.  Přistihl se, že dokonce žárlí sám na sebe.  Díval se na její tvář, ve které se od chvíle, kdy vyslovil ono přání, vystřídalo několik emocí. Od naprostého úžasu. Zděšení. Nesouhlas. Po smíření? Možná. Každopádně, když se konečně podívala do jeho očí, viděl v nich něco, co vídával ještě před tím, než se jí odhalil. Touhu.  Poznal, že jen jeho pouhý dotek, vyvolá v ní žádostivost.  Vzhlížela k němu, jako ke svému králi. Obdivovala jeho sílu a moc. Jeho temná stránka ji přitahovala a toužila po tom, odkrýt jeho tajemství.  „Jaká je tvá odpověď?" Zašeptal.  Sám si nebyl ale jistý, jestli ji chce slyšet. Potřeboval ovšem znát, její odpověď. Musel vědět, že se jeho intuice nemýlí. Že ona opravdu miluje jeho. Krále. I přes jeho n

  „Já..., nevím, pane." Popotáhla Elisa, a pokusila se sklonit hlavu.  To ji ale nedovolil. Byla z toho tak zmatená.  Měla pocit, že nezná odpovědí na mnoho otázek, honící se jí hlavou. Hlavně na otázky, týkající se, jejího muže.  Od svatby ho neviděla. Vypadalo to snad, že se jí straní. Nechápala to. A ještě více nerozuměla tomu, že si nemůže vybavit jedinou vzpomínku na to, jak se seznámili. Na jediný jejich rozhovor. Setkání. Na nic.  Věděla jediné. Je vdána za pána z Coldwellu. Pamatovala si svatbu i svatební noc, když se nad ní skláněl ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla. Ale to bylo vše. Necítila nic. Necítila smutek, po jeho nepřítomnosti. Necítila ani touhu. Ba ani zvědavost. Jakoby se její mysl smířila s tím, že se změnil její status, ale o svém muži nepřemýšlela. Jako by jí to bylo jedno.  Za to jí nedal spát jiný muž. Ten, který ji zrovna držel v náručí, a díval se na ni zářivě modrýma očima.  Od chvíle, kdy ho potkala, myslela stále jen na něj. A pocit, který při t

  Elisa se rozhlédla kolem. Byla taková tma, že si neviděla na špičku nosu.  Temné zvuky lesa, ji přišli strašidelné a děsivé. A sama sobě se divila, že se nemohla dočkat toho setkání.  Den před tím, potkala svého krále. Byl z jejího pohledu tak zvláštní. Tajemný, ale vůbec nebyla pravda, že by z něj šla hrůza a děs. Naopak.  Cítila se v jeho blízkosti tak, že sama sobě nedokázala dát odpověď na to, proč se její nitro a její emoce v jeho přítomnosti tak bouří.  Když ji včera došla ta skutečnost, že on je vlastně ten, kdo na ní měl mít právo, a kvůli němuž je tady, čekala trest.  Ale místo toho, ji jen požádal, aby se ve stejný čas následujícího dne, dostavila na toto místo.  Seskočila z koně a schovala se v korunách stromu.  Už to, že Matyáš nedbal toho, že vyráží sama do lesů, jí přišlo divné. Za jiných okolností, by jí v žádném případě nedovolil, opustit hrad samotné. Ale nevěnovala tomu větší pozornosti.  Najednou uslyšela prasknutí větvičky a výkřik nočního ptáka. Srdce se jí rozbu

  „Nech mě Matyáši, o samotě. Však již nejsme daleko od hradu. Cítím se tu tak..., krásně." Zašeptala zamyšleně Elisa.  Seskočila z koně a vzhlédla do korun obrovského dubu.  „Mám takový zvláštní pocit, Matyáši. Jakoby, jsem tu již byla. Jakoby mi něco říkalo..." poslední slova, zanikla již v jejím hrdle.  Nedokázala se vynadívat majestátnosti a krásy, toho stromu.  „No..., nevím, paní." Ošil se Matyáš a nervózně poposedl.  Moc dobře věděl, že by ho pán nepochválil, kdyby ji nechal samotnou. Pak se ale zadíval kamsi, mezi stromy.  „Nu dobrá, paní. Nechť, je po vašem." Pronesl s očima upřenými, za jejími zády. Pokynul hlavou a pobídl svého koně.  „Proč mám pocit, že víš víc, než mi můžeš sdělit?" Vydechla Elisa do ticha, když osaměla, „kolika dostaveníček milenců, jsi byl svědkem? I mně se zdá, jako bych zde již byla, a ne sama."  Podívala se vzhůru do koruny stromů, a na moment zavřela oči. Srdce se jí rozbušilo najednou jako zběsilé. Tak zvláštní pocit u

  „Kde je můj manžel?" zašeptala Elisa a zamyšleně a upila ze své sklenice.  Když se ráno probudila, připadalo jí, jako kdyby dostala palicí do hlavy. Byla unavená. Dezorientovaná a vlastně si v první chvíli nemohla vůbec vybavit, jak se dostala do postele. Nota bene postele, pána z Coldwellu.  Nějakou dobu jí trvalo, než se jí vybavily alespoň nějaké útržky paměti. A na poslední, co si vzpomněla, byla svatba, a tvář jejího muže.  Měla by být vlastně šťastná. Však jí otec prodal jí, neznámému muži, o kterém se povídalo všechno možné, jen ne nic, po čem by mohla alespoň na chvíli zadoufat, že by mohla být někdy šťastná. A byla.  Zamračila se na pohár ve své ruce. Byla opravdu šťastná? Vlastně si nemohla od chvíle, co se vzbudila připomenout nějaký moment, který by sdílela se svým mužem.   „Pán je zaneprázdněn, paní. Nemáte ho čekat ani u večeře. A v případě, že svůj volný čas budete chtít trávit na koni, máte si vzít za vděk, doprovodem, lovčího Matyáše." Usmála se Martha a po

  „Předveďte pána z Bamberku!" zahřímal Rodanův hlas.  Seděl na trůnu, a v jeho očích, byla znát netrpělivost a zloba.  Pán z Bamberku byl jediný, kdo mu mohl dát odpověď, na jeho otázky. Jediný, kdo by dokázal odpovědět na to, proč z jeho ženy, včerejší noci po jejich milování, mluvila Kora. Proč se její pohled tak změnil a její slova, jakoby vycházela z jejího podvědomí. Jakoby z ní mluvila ona, a on na to neměl žádného vlivu.   „Můj pane," usmál se slizce pán z Bamberku, když klekl pod jeho trůnem. Vypadal značně nervózně a rozrušeně.  „Víš jistě, proč jsem si tě dal předvolat. A mluv pravdu, jeli ti život milý."  „Vím," špitl, a konečně se odvážil zvednout hlavu. Samozřejmě věděl, že záleží jen na jeho králi a jeho vůli, zda se ještě ve zdraví, dožije dalšího dne.  „Povstaň tedy a mluv. Co se stalo s mojí ženou, a proč já..." nedokončil to, jen pokynul rukou, aby vstal.  „Je to již devět století. Celých devět století, kdy jste svými činy. Svými skutky i svý