POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  OČIMA  KATARINY CARNERVILOVÉ                                                                                        Už několik dní jsem pozorovala, jak se Diana pere sama se sebou. Věděla jsem dávno, že to nebude lehké. Že Diana je trošku, řekla bych staromódní, ale začínala jsem být nervózní i já.   Utíkal nám čas. Poprvé za několik století, jsem cítila, jak je vzácný. A po hodně dlouhé době, nám ho moc nezbývalo.                                                         „Tímhle tempem, nám nebude stačit ani šestsetšedesátšest dní.“  Zlobila se Regina, ale já zcela chápala Ramonovi obavy. Den za dnem odkládal své vyznání a noc co noc se vytrácel do tmy, aby ještě alespoň o jediný den oddálil to strašné odmítnutí. Já ale byla přesvědčena, že Diana je ta pravá. Pracovali jsme na tom s Reginou spoustu let, než jsme ji našly. Než jsme přišly na ten klíč, který zlomí to hrozné prokletí.                   Můj bratr se opravdu zamiloval. Byla jsem šťastná i za něj. I když malinkou obavu jsem

  Zdálo se mi, že za poslední měsíc, se toho událo tolik, co ne za posledních šest set let. A já zjistil, že jsem se bezhlavě, zoufale a bláznivě zamiloval. Nevynechal jsem jedinou příležitost k tomu, abych byl s ní. Abych se k ní mohl přiblížit, dotknout se ji, pohladit, nebo dokonce políbit. Zavřel jsem oči. Bože. Tolik jsem po ní toužil.  Po její přítomnosti. Po její lásce a po jejím těle.  Celý měsíc jsem se, k velké radosti ostatních zdržoval většinou na hradě a blízkém okolí. Ukazoval jsem ji zapomenuté studánky, staleté buky i horská jezera. Četli si ve starých knihách a mapách. Snídali spolu, obědvaly, smály se. Byl jsem šťasten.  Nedokázal jsem se od ní vzdálit, a ani jsem nechtěl. Ale také jsem ji nedokázal říci pravdu. Tolik jsem se toho dne bál. Bál jsem se dne, kdy zjistí, co jsem zač.  Diana byla tak jiná než ženy, které jsem doposud poznal. Plná zájmu, něhy, pochopení a citu. Cítil jsem, že i ona je ráda v mé přítomnosti, ale přesto jsem ten den stále oddaloval.         

    OČIMA   RAMONA CARNERVILA                                                                                                                      Díval jsem se na její spící obličej.  Už hodně dlouho jsem necítil takový pocit. Uvažoval jsem, zda je vůbec možné, zamilovat se. Zamilovat se v tak krátkém čase, a tak zoufale. I když, co pro mne vůbec znamená čas. Roky. Desetiletí. Staletí. Nekonečné čekání a soužení. Věčná samota a utrpení. Čekání na rozhřešení a odpuštění. Čekání na ni.  Zoufale jsem si prohrábl vlasy. Možná čekání na zázrak. Pomyslel jsem si, však…, mohla by mne milovat?  Netroufal jsem si doufat.  Netroufal jsem si ani pomyslet na to, co se stane, až uvidí mou druhou tvář. Byla tak sladká a nevinná. Vůbec netušila, že jsem ji dal do čaje prášky na spaní.  Musel jsem. Dnes v noci jsem ji chtěl odnést na hrad a ona mě v té druhé podobě nesmí vidět. Alespoň zatím.                                                            Ještě jednou jsem přejel očima obraz spící dívky v

  Když jsem se probrala, oknem se draly dovnitř první sluneční paprsky a na stole stál hrnek vonící kávy. Zřejmě už se vrátil, pomyslila jsem si a dobelhala se ke stolu.  „No ne. Šípková Růženka se probudila?“ Zubil se na mě ode dveří. Nechápavě jsem pokrčila rameny.    „Je skoro jedna hodina odpoledne.“  Vyvalila jsem oči. Tolik? Rozhlédla jsem se po místnosti.   „Tady hodiny nenajdeš. Řídím se podle slunce.“ Podle slunce? On je opravdu zvláštní. Honilo se mi hlavou tisíce otázek a stále jsem si ho nenápadně prohlížela. Přistihla jsem se při tom, že se mi vlastně líbí, co vidím. Ale co tu dělá? Proč žije tady v lesích? Je snad dřevorubec, nebo tak něco?   „Mimochodem, děkuji za kafe.“  Jenom přikývl a ukázal na židli přede mnou.  „Přinesl jsem ti z auta pár tvých věcí. Třeba se budeš chtít převléknout.“   Nechápavě jsem se podívala na tašku před sebou.  „Ty jsi byl u auta? Ale jak…“   „Ludvík se o něj už postaral.“ řekl jenom a dál něco krásně vonícího připravoval nad ohněm. Najednou