POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  Rodanovo tělo se napjalo k prasknutí. Veškerá jeho mysl. Přání. Touha a potřeba, se upnuly k jediné myšlence. K jedinému bodu, ze kterého viděl východisko, z této situace.  Musí mu porodit potomka. Musí porodit jeho dítě. A věděl, že pakliže se to nenaplní této noci, pak je vše ztraceno.  Bral si ji tak zuřivě, jakoby na tom závisel jeho život. Úplně se přestal ovládat. A její vášeň, a touha mu vracet všechno stejnou měrou, ho ještě více rozpálila.  Připadal si jako smyslů zbavený. Ještě nikdy, se necítil tak naprosto oproštěn veškerého svého sebeovládání.  Jakoby se jeho mozek vypnul a vládu nad tělem převzalo jeho srdce, které si přálo jediné. Probudit se zítra ráno vedle ženy, kterou tak moc miluje.  Veškeré obavy o život své ženy, odsunul do pozadí své mysli. Najednou mu bylo jasné, že pakliže by cítil, že se schyluje k onomu strašnému okamžiku, kdy by si měl vzít její život, použije dýku proti sobě. Byl by to udělal. Byl připraven si vyrvat srdce z těla, jen aby ji neublížil.  „

  „Miluji tě, Eliso," zašeptal a chvějící se dlaní, přejel po její tváři.  Již jen ten pouhý dotek, a její následné zasténání, bylo pro něj více, jak cokoliv na světě.  Tak moc toužil po tom, aby se mu opět vzdala. Po její reakci, na jeho dotyky a polibky. Po její upřímné touze, se ho dotýkat a vracet mu všechnu rozkoš, kterou on, dává jí.  Pomalu se sklonil k jejím ústům a políbil ji. Něžně. Jemně a opatrně, jakoby se bál, že se každou chvíli, musí v jeho rukách rozplynout.  Zasténal, když mu Elisa vpletla prsty do vlasů a přitáhla si ho blíže.  „Můj bože! Pomoz mi!" Řekl přidušeným hlasem a zadýchaně se od ní odtáhl.  Jeho touha, ho zcela přemohla. Tak moc, po ní toužil. Aniž by spustil zrak z její tváře, strhl si z krku královský náhrdelník a odhodil svůj plášť.  Pak jedním trhnutím rozevřel svoji košili, až knoflíčky odlítaly na všechny strany pokoje.  Několikrát se zhluboka nadechl, aby alespoň maličko dostal svou touhu a vášeň pod kontrolu.  „Řekni mi..., řekni mi, co k

  „Jsi tak nevinná a čistá, Eliso. A já..." zašeptal Rodan, a zavřel oči.  Miluje jí. Poprvé, za svůj předlouhý život se opravdu zamiloval. Opravdově. Bezmezně a bez podmínek. A poprvé, za svůj život, měl strach z toho, co bude následovat.  Žádná z jeho žen, ho nikdy nemilovala. Žádná se nedokázala přenést přes jeho fyzickou stránku a zamilovat se do něj. Do jeho duše.  Nemilovali ho takového jaký je. Milovali jeho podobiznu na zdi. Chtěli muže z obrazu. Toužily po něm, ale zapomněli přitom na jednu věc. Že odraz v zrcadle, je jen promítnutá touha jejich podvědomí. Jejich sny, promítnuté do skutečnosti. Toužily jen po jeho fyzické stránce. Moci. Síle. Nechtěli jeho. Chtěli svůj sen. A proto také všechny zemřeli.  Všechny se s ním milovali. Líbali ho a objímali, když v něm viděli muže z obrazu, ale když spatřily jeho zraněnou tvář, s opovržením se odvrátily. Zavrhli ho.  Zcela zapomněli na to, že jeho obraz, je jen odraz jejich mysli. Milovali-li by ho, viděli by ho, stále stejnýma