POVÍDKY- FANTASY, ROMANTIKA A EROTIKA OD PETI(IRČI)

  Katrin vztáhla ruku k jeho tváři, a jemně se dotkla jeho rtů. Byly horké a slabě se třásly pod jejím dotekem.  Díval se na ni s doširoka otevřenýma očima, ale nic neříkal. Ani se nehnul. Jen čekal, co Katrin udělá. Potřeboval to. Potřeboval cítit, její lásku. Potřeboval nutně vědět, že i ona, po něm touží tolik, jako on. Však dni i noci bez ní, byli dlouhé. Osamocené, a tak moc zdrcující.  „Nathane," zašeptala zastřeným hlasem plný vášně, „toužím po tobě. Toužím po tom, se z tebe nakrmit. Toužím po tom, aby sis mě vzal."  Na malý moment zaváhala, když se se jeho tělo stále ani nepohnulo. Jen z jeho očí, dokázala vyčíst jeho touhu.  Zhluboka se nadechla. Vůně jeho krve ji celou stravovala a po těle se jí rozlil zvláštní a nutkavý pocit, se z něj napít.  „Tak to udělej, Katrin," uslyšela jeho tichý hlas, podbarvený notnou dávkou vzrušení, „napij se ze mě, lásko. Jsem jenom tvůj."  Pomalu se k němu sklonila a nasála jeho vůni. Upír v ní, se probudil. Jazykem přejela

  „Já...."vydechla Katrin a podívala se, do jeho rozzářených očí.  „Bojíš se mě, Katrin?" zašeptal a na jeho tváři, se objevil nešťastný výraz.  Jen zalapala po dechu. Jak si vůbec něco takového, může myslet? Jak ho vůbec, něco takového, mohlo napadnout? Miluje ho přeci. Miluje. A nyní i už ona ví, že bez něj nedokáže žít.  „Jak..., jak tě to mohlo napadnout, Nathane?"  Jen se smutně usmál.  „Měla by ses bát. Mohl bych tě zabít. I ty..., moc dobře víš, že se to stane, pakliže se z tebe nakrmím. Nedokážu odolávat tak dlouho, než se skála otevře. Nedokáži ti odolat, Katrin. Dříve nebo později, k tomu dojde."  Třesoucími prsty, přejel po její tváři. Celým tělem, mu projelo zvláštní mrazení. Znovu to tu bylo. Ta nesmírná touha, po jeho družce. Tak moc ji potřeboval. Z hrdla se mu samovolně vydral tichý sten.  „Nebojím se tě." Zašeptala Katrin a přikryla jeho ruku na své tváři svou.  A byla to pravda. Opravdu se nebála. Najednou si vlastně uvědomila, že by ji tento

  Katrin se probudila a zamžourala do místnosti.  V první chvíli, si vůbec nemohla vzpomenout, jak se sem dostala, a kde vlastně je. Venku byl zřejmě zrovna bílý den, protože malým otvorem ve stropu místnosti, dopadalo dovnitř sluneční světlo.  „Nathane?" zašeptala a rozhlédla se kolem.  Ležela na měkké vrstvě nastlaného mechu, ale jeho nikde neviděla. V břiše ji zakručelo a nasucho polkla. Měla hlad. Takový hlad, jaký snad ještě nikdy nepocítila.  „Mám pocit, že se tvé tělo hlásí o slovo, Katrin." Uslyšela nad sebou najednou.  Vyděšeně sebou trhla.  „Mám..., mám hrozný hlad." Začervenala se.  „Není divu, Katrin. Spala jsi skoro celé dva dny. Nevím ovšem, jestli to bylo tou přemírou alkoholu v tvém těle, nebo je to tímto místem."  „Dva dny?" vykoktala. Najednou jí bylo tak trapně a tak moc se styděla. Dobře si uvědomovala, jak lehkomyslně se chovala. Jako malá a uražená holka. Nejraději by si nafackovala.  „Já..., omlouvám se..." vysoukala ze sebe a sklopi

  Po několika hodinách jízdy, Nathan zastavil na kraji lesa.  „Dál musíme po svých, Katrin. Ale pro nezkušenou vlčici, je to moc nebezpečné, takže mi vylez na záda a pořádně se drž."  Ani se nepokusila protestovat. Poslechla ho na slovo. Chytla se jeho černé hřívy za krkem a zavřela oči.  Rychlost, kterou vyrazil vpřed, ji vyrazila dech. Běžel nepropustným lesem. Houštinami. Roklinami, a když se po dvou hodinách zastavil před vysokou skálou, roztřeseně seskočila z jeho hřbetu.  „Kde..., kde to jsme?" zašeptala a rozhlédla se kolem.  Kolem dokola, byly hluboké, černé, strašidelné lesy a močály. Vypadalo to, že sem nikdy v životě, nevstoupila lidská noha. Snad i zvěř, se bála vstoupit do těchto končin.  „Skála osudu." Zašeptal Nathan, už ve své lidské podobě a pokynul ji rukou směrem k černé díře ve skále.  Katrin s obavami vstoupila dovnitř. Po těle ji přejel mráz a obklopil ji takový divný a nepříjemný pocit.  Jeskyně, ve které se ocitli, byla ze zvláštního, černého kame

  Nathan se otočil na překvapenou Katrin.  Stála s doširoka otevřenýma očima a dívala se na něj. Vypadala, najedou tak křehce a zranitelně.  Jeden pohled mu stačil k tomu, aby poznal, že maličko přebrala.  Srdce mu stále ještě bušilo jako zběsilé. Nedokázal to zastavit. Pocit, který cítil, když se vrátil domů a ona byla pryč, se rovnal pocitu klinické smrti.  Rázem se mu v srdci vystřídalo několik emocí. Zlost. Vztek. Strach. Úzkost, i obavy. Nedokázal si představit, že by o ni mohl znovu přijít. Nedokázal si představit, život bez ní.  Změřil si pohledem muže, plazícího se ustrašeně pryč z jeho dosahu a dostal ještě větší vztek.  „Víš vůbec, co se ti mohlo stát?" zavrčel a změřil si ji pohledem, „nejraději, bych tě přehnul přes koleno, Katrin. Pokud je mi známo, zakázal jsem ti opouštět samotné ranč."  „Nejsem sama," vyprskla najednou Katrin, a maličko se zapotácela, „jsme tu s Alexandrou!"  Najednou na něj znovu dostala hrozný vztek. Nejdříve ji nechává stále samot

  „Alexandro, nevím, jestli to byl dobrý nápad." Zašeptala Katrin a rozhlédla se po místnosti.  Vůbec se jí tu nelíbilo. Byly ve městě, v nejvyhlášenějším baru v okolí, a už když vstoupily do místnosti poznala, že tu panuje poněkud uvolněnější atmosféra.  Usadily se u baru a popíjely už několikátou skleničku a ona začínala mít čím dál tím horší pocit.  Nechala se Alexandrou zase přemluvit. Ostatně, byla velmi přesvědčivá, když ji o něco šlo.  Nathan ji večer odnesl do pokoje a zamkl v jejich pokoji. Pak řekl Elfrídě, že mu ručí za to, že Katrin neopustí pokoj, dokud se nevrátí. Pak odešel. Bez jediného slova ji tam nechal a šel pryč.  Když ji ráno vysvobodila Alexandra a zjistila, že Nathan odjel, a vrátí se až pozdě večer, nechala se nakonec k tomuto pošetilému kousku přemluvit.  Alexandra byla totiž přesvědčená, že bude Nathan zlostí bez sebe, až se vrátí, a zjistí, že je pryč. A že ji jistě bude hledat.  „Nic se neboj..." mrkla na ni Alexandra, „a kopni to do sebe. To nám

  Katrin zavřela oči a ladně se svíjela do rytmu hudby.  Milovala hudbu a tanec, ale kdyby ji k tomu Alexandra nepřemluvila, asi by si toto potěšení, pro tentokrát nechala ujít.  Oplzlé pohledy mužů, jí zvláště po předchozí zkušenosti, více než vadily.  Úplně přestala vnímat okolí a zcela se pohroužila do svého tance. Teprve pískot, pokřikování a potlesk přihlížejících do rytmu hudby, ji probral.  Otevřela oči a zastavilo se jí srdce. Najednou jeho tlukot cítila až v krku. Všimla si Nathana, jak se s rozzuřeným a pomalu nepříčetným výrazem ve tváři, zastavil na přídi kádě, a jeho oči se zmenšily do úzké štěrbinky.  Na sucho polkla, ale snažila se na sobě nedat znát, sebemenší rozechvění. Naopak. Znovu se zavlnila do rytmu tak, až začali muži znovu pokřikovat a pískat.  Ladně zavlnila nohama, držíc svou sukni vysoko vykasanou a zatřásla hrudníkem. Její prsa se nebezpečně zavlnila, v tom sporém výstřihu, a schválně potutelně mrkla na muže okolo.  Ale pozdě, si uvědomila, že to neměla děl

  „Pane Wolfbloode?" Ozval se jeden z mužů, sedících proti němu, v jeho kanceláři. „Pane Wolfbloode, rád bych ještě projednal podmínky smlouvy."  Nathan, ale jen nepřítomně zatřásl hlavou a pak se najednou zvedl a přešel k oknu.  Už dobrou hodinu trvalo jeho obchodní jednání, a celou tu dobu, je jen nepřítomně pozoroval a jeho smysly se ubírali úplně jiným směrem.  Stále se zaobíral myšlenkou, co se s Katrin děje. Byla jako vyměněná. Jako by zapomněla, že je jeho žena a matka jeho dětí. Jakoby zapomněla na něj. Nemělo by mu to ale přeci vadit. Přeci se jí sám, vyhýbal. Ale tohle bylo jiné. On k tomu měl sakra důvod. Zatímco ona, ho evidentně ignoruje.  Pevně sevřel ruku v pěst, až mu klouby na rukou zběleli. A k tomu všemu to vypadalo, že se k ní Alexandra, velice ráda přidala.  Každý den, jezdily po nákupech, salonech, lazebnictvích a vracely se pozdě odpoledne. Děti hlídala babička, a na jeho narážku, že se mu to nelíbí, mu řekla jenom, že jsou děti rády, a ona že si potřeb

  „Nesmíš, to s ním vzdát, Katrin." Alexandra se na ní podívala s prosbou v očích.  Již to trvalo více jak měsíc, a vše bylo stále při starém. Vše se vrátilo do starých kolejí, jako před svatbou.  Nathan trávil většinu času v kanceláři a stále více pracoval. Jakoby se jí vyhýbal. A přitom, čas běžel.  Ale vlastně mu rozuměla. Toužily po ní všechny jeho podstaty, ale to bylo tak všechno. Kdykoliv se k ní přiblížil, všichni poznali, že má co dělat, aby se dokázal ovládnout. Aby si ji nevzal jako upír, nebo jako vlk.  A to nechtěl. Nechtěl ji ještě více trápit, protože ji tak moc miloval. A přesto, nedokázal ji to říci. Nedokázal si to přiznat. Nedokázal zapnout svoje emoce.  „On to s tebou nevzdal. Nikdy. A nikdy, by to neudělal, Katrin."  „Já vím. Vím to, Alexandro," zavzlykala a zatřásla hlavou k odporu, „ale..., co mám dělat? Však mě k sobě nepustí. Skoro se mnou nemluví. Již..., již dva týdny, nespal ve své posteli." Z očí se jí spustily slzy.  Byla již tak unaven

  Nathan si nalil svoji oblíbenou skleničku, a zamyšleně se opřel o římsu krbu.  Měl by být šťastný. Katrin se do něj konečně označila. Je jeho. Jeho manželka. Spřízněná duše. Je jeho osud. Konečně si k němu vytvořila pouto, a připoutala se k němu. Ale stalo se něco, čemu ani on sám, nemohl zabránit.  Dlouhé roky odloučení od své družky. Od ženy, ke které byl poutem připoután, a on strádajíce její ztrátou způsobili otupění emocí a citů. Jeho obranný mechanizmus se obrnil proti jakékoliv další bolesti, kterou by mu ona mohla uštědřit. Miloval ji, to ano. Miloval ji dokonce tolik, že věděl, že pouhý její odchod, by byla jeho smrt, ale nedokázal své emoce znovu zapnout. Nedokázal ji svou lásku vyjevit.  Síla pouta, ho k ní táhla. Jeho srdce přetékalo láskou, ale jeho rozum a duše, jakoby si postavili hlavu.  Absence její krve, kterou potřeboval ke svému životu po té, co si k ní vytvořil pouto, to vše zapříčinilo. Dlouhé tři roky, ho při životě držela jen obyčejná krev, ale on potřeboval j

  Osmero sudích začalo předříkávat modlitbu. Sborově, a jakoby jedním hlasem.  Nathanovi se zaleskli oči a ještě než sklonil hlavu v posvátné úctě, zahlédl Katrinin ustrašený výraz.  Moc dobře věděl, co to znamená. Jejich modlitba byla vyřčena v latině, ale rozuměl každému jejich slovu. Ale k jeho zármutku, ho ona slova nepotěšila.  Katrin se do něj označila. Konečně byla jeho. Konečně cítil všechno tak, jak bylo dáno. Jak mu bylo souzeno, už při jeho narození. Konečně, ale poznal, že stále něco brání tomu, aby to Svrchovaní přijmuli. Náhle modlitba ustala.  „A nyní..., napij se z kalichu rozkoše, představený." Uslyšel Nathan nad sebou hlas jednoho ze Svrchovaných.  Rozbušilo se mu srdce, a na moment zavřel oči. Tak moc doufal, že se tomu vyhne a nebude zrovna tato zkouška nutná. Ale jak moc se mýlil. Zhluboka se nadechl a naposledy se podíval do překvapených očí, jeho družky. Tváří v tvář, změnil svoji podobu a změnil se v ohromného, černého vlka.  Jeho oči se zaleskly touhou, kd

  Nathan přejel pohledem, její tělo. Skláněl se nad ní, a hltal každičký kousek její kůže. Byla tak nádherná. A jeho. Konečně se do něj označila.  Konečně cítil všechno tak, jak si to vysnil. A opravdu to bylo takové. Bylo to neuvěřitelné. Jejich spojení, bylo jako zázrak.  Cítil všechno ještě o mnoho intenzivněji. Cítil touhu. Vášeň. Lásku. Cítil všechno, co se v Katrin odehrává.  Přejel jazykem značku na jejím krku. Pomalu pokračoval dál, přes hrdlo, ňadra, až k pupíku.  Líbilo se mu, jak se pod jeho polibky chvěje a sténá. Cítil, jak je napojen na její emoce tak, že ho to celého rozechvívalo.  Pomalu roztáhl její nohy, a ještě než mezi ně zabořil svoji hlavu, se na ní podíval. Sledovala ho, s pomalu šíleným výrazem ve tváři. Jen se usmál, a zakroužil jazykem v jejím klíně.  „Jsi tak sladká. Voňavá." Zasténal, a přidržel si její zmítající se tělo, u svých úst. „Tak moc, po tobě toužím, lásko. Tak moc, že se to nedá vypovědět." Zvedl se do kleku a změřil si ji pohledem.  Lež