ČERNÁ NEBO BÍLÁ 2 ČÁST

 

Otočila jsem se na posteli.  Né. Jeremy.  Zabiju tě!  Vzbudila mě hlasitá hudba. Sakra. Myslela jsem si, že si přispím,a....  Kruci!  Vystřelila jsem do sedu. 

 Nebyla jsem doma.  Byla jsem přeci u Stefana v pokoji. Původně jsem zde vůbec nechtěla zůstat...,ale nakonec jsem to vlastně udělala naschvál.  Ano, naschvál.

 Když mne totiž Stefan přemlouval ať tu zůstanu,nechtěla jsem. Zkrátka, poslední dobou nějak nemám chuť, se s ním milovat. 

 No jasně...,když jsem tak blbá a toužím po jeho bratrovi.  Už jsem chtěla odejít...,když tu, se objevil ve dveřích Damon.  Nevím proč mě vždycky dokáže rozhodit už jen jeho pouhá přítomnost.  Proč mám vždy vztek ,když ho jen vidím.  Ale v tu chvíli, jsem si to rozmyslela .

 Demonstrativně...,tak aby to velmi dobře viděl...,jsem se vrhla na Stefana a začala ho vášnivě líbat.  A pak na truc...,jsem zůstala u Stefana. 

 Co se tu děje kruci.  Damon zase pořádá nějaký večírek?  Popadl mě strašný vztek.  Stefan brzo ráno odjel. Měl teď nějaké problémy s Lexi, jeho kamarádkou a snažil se jí pomoci.  Takže to nemůže být nikdo jiný...,než on. Zabiju ho!  

Obmotala jsem okolo sebe první věc,kterou jsem našla a vyřítila se ze dveří.  Naštvaně jsem rozrazila dveře Damonova pokoje a vpadla dovnitř. 

 „Co tu sakra...!“.  Zamrzl mi úsměv na rtech. Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu.  Rozvaloval se úplně nahý na posteli a z jeho koupelny zrovna vycházela nějaká ženská.  Srdce mi začalo bušit jako zběsilé.  Měla jsem chuť řvát.  Měla jsem chuť křičet.  Měla jsem chuť ,ho zabít.  Popadl mě strašný vztek.

  „Ty...,ty...!“.  Ale nedokázala jsem ze sebe víc vypravit.  Najednou se mi nahrnuly slzy do očí.  Bože!  Doufám,že to neviděl. Otočila jsem se a zadržujíc pláč, jsem utekla.  Ano, utekla ,jako malé dítě.  Nemohla jsem si pomoci.  

Žárlím?  Já žárlím?  Bože!  Šíleně!  Už jen představa toho...,co tam dělaly...,rvala mé srdce na kusy.  I když jsem věděla...,že na to nemám právo.  I když jsem věděla...,že mi do toho vlastně nic není...,strašně mi to vadilo.  Strašně! 

 Snažila jsem se alespoń maličko uklidnit a alespoń trochu, zamaskovat stopy po pláči. 

 Naházela jsem na sebe oblečení a vylezla ze dveří.  Už tu nezůstanu ani minutu!  Ještě jednou vidět tu ženskou...,tak se zblázním.  A ještě jednou uvidět jeho...,tak ho zabiju. 

 „Neměla jsi tu náhodou čekat,až se můj bratříček vrátí?“. Ozvalo se za mnou jízlivě.

 Co mu je do toho?  Polkla jsem a uhnula před jeho pohledem.

 „Starej se o sebe a o tu svoji...,svoji...!“.  Vyprskla jsem. Po tváři se mu rozlil široký a nebezpečný úsměv. 

 „Žárlíš Eleno?“ . Začal se ke mně přibližovat. 

 „To ani omylem!“. Ustoupila jsem ještě o krok. 

 „Už jednou jsem ti řekla...,že ani omylem!“.  Srdce mi teď bušilo tak šíleně,že jsem ho cítila až v krku.  Najednou se ocitl až přede mnou a přirazil mě ke zdi. 

„Přiznej to!“.  Zašeptal a očima kroužil v mé tváři.  

„Přiznej...,že žárlíš lásko! Přiznej...,že mě chceš!“.  Pokřiveně se usmál a pomalinku, začal přibližovat svou tvář k mojí. 

 Začala jsem zhluboka dýchat.  Najednou jsem měla pocit, že můžu sotva popadnout dech.  Nechápala jsem to.  Nechápala jsem to...,že cítím tak nesmírné vzrušení.  Ještě se mne ani nedotkl a já se sotva držím na nohou.  Nechápala jsem to.  Se Stefanem...,jsem nikdy nic takového necítila. Jeho ,jsem nikdy tak moc nechtěla.  Tak moc...,jako jeho.

 Opřela jsem hlavu o stěnu a vzrušeně vydechla.  Najednou jsem se nemohla bránit.  Nechtěla jsem se bránit.  Toužila jsem se mu vzdát.  Strašně jsem po tom toužila. 

 „Cítím to lásko!“.  Vydechl vzrušeně.  Byl stejně vzrušený jako já.  Poznala jsem to.

  „Cítím,že mě chceš!“.  Zašeptal téměř u mích úst. Třesoucími prsty mě pohladil po tváři a neustále zkoumal mou tvář pohledem.  Odhrnul mé vlasy z krku a přejel prstem po mé pulsující tepně.  

„Ukážu ti to...,co ti Stefan nikdy neukáže lásko!“.  Vydechl a políbil mě na ústa. 

 „Chceš to? Chceš abych ti dal to...,co on ti nikdy nebude schopen dát?“.  

Zalapala jsem po dechu.  Ano!  Chci! Chci to tolik...,jako nic na světě Chci jeho!  Chci všechno!  Všechno ,co mi může dát!  Toužím po tom! 

 Podlomily se mi kolena a chytla jsem se jeho ramen.  Jen se usmál a najednou jsem viděla...,jak se pomalu mění jeho tvář.  Bože!  Byla jsem tak vzrušená.   

 Naklonila jsem hlavu na stranu...a ve stejnou chvíli jsem ucítila,jak se jeho zuby zabořily do mého krku.  Zasténala jsem a přitáhla si jeho hlavu těsněji.  Bylo to neuvěřitelné.  Bylo to nádherné.  Bylo to vzrušující. Cítila jsem...,jak hladově saje moji krev a rukama neustále hladí mé tělo.  

Ano!  To je to co chci,ten pocit u žaludku.Takový ten pocit...,nesmírného vzrušení. Tak nesmírného a tak intenzivního...,že by stačilo jediné slovo...a já mu dám všechno. Všechno.  Svou duši, své tělo,i svůj život.  

 Když se ode mne po dlouhé chvíli odtáhl …,vzrušeně se na mě podíval a bez jediného slova...,bez dalších okolků...,ze mne ztrhal moji halenku.

 Vrhl se na mé tělo. Hladově líbal mou tvář. Krk. Má ňadra deroucí se ven s podprsenky. 

 Hlasitě jsem zasténala a přitiskla se k němu. 

„Chceš mě?“ . Zašeptal.  A já v tu chvíli nechtěla nic víc...,jak jeho. 

 „Ano!“.  Pípla jsem. Ano,chci.  Strašně moc chci.  Chytla jsem se jeho ramen,abych neupadla.  A ve chvíli...,kdy jsem cítila jeho ruce na zapínání své podprsenky.  Ve chvíli...,kdy ji ze mne chtěl sundat...,se za našimi zády ozvala ta ženská.

„ Damone...,to mě necháš samotnou?“.  Viděla jsem jak se zarazil.  Viděla jsem v jeho tváři vztek.  A velmi neochotně se ode mne odpoutal.  Několikrát se zhluboka nadechl...aby se uklidnil a pak se na ni otočil.

  Chytla jsem se stěny abych neupadla,když jsem ztratila oporu v jeho pažích.  

A najednou jsem dostala vztek .Strašný vztek na tu ženskou. Kdyby nepřišla...,určitě by...  Určitě by... Bože!  

Neměla bych mít vztek spíše na něj?  Najednou jsem nevěděla...,co si myslet. Najednou mi to nemyslelo.  

V tu chvíli,se Damon svou rychlostí přiblížil až k ní. Zuřivě ji popadl a zakousl se do jejího krku.  Viděla jsem...,jak divoce zmítá svoji hlavou a slyšela hlasité polykání a trhání masa. 

 Když ji po chvíli pustil a ona se mu bezvládně sesunula k nohám, podíval se na mě.  V jeho upíří tváři , byla zuřivost a vztek.  S úst mu ještě vytékala krev po rtech a po bradě.  Bože! Vypadal strašně. Divoce. Nebezpečně. Stefana jsem nikdy takto neviděla.  A asi bych se měla bát. Určitě.  Jenže já se nebála.  Ani trošičku. Cítila jsem...,že mě...,mě by nikdy neublížil. Nikdy.

 „Tak!  Teď už nemáš důvod žárlit lásko!“.  Řekl zadýchaně a podíval se mi do očí.