ČERNÁ NEBO BÍLÁ 3 ČÁST

 

„Tak. Teď už nemáš důvod žárlit lásko.“.  Řekl zadýchaně a podíval se mi do očí. Zůstala jsem stát jak přimrazená.  Nebyla jsem schopna se hnout.  Nebyla jsem schopna, jediného pohybu.  Dívala jsem se na něj.  Stál, zhluboka oddychoval, z úst mu odkapávala krev a očima zkoumal mou tvář. 

 Vypadalo to, jako by čekal.  Jako by čekal...,co udělám. Jestli uteču. Začnu křičet. Nadávat.  Jakoby čekal...,že se budu bát. 

 Chytla jsem se stěny za sebou a začala zhluboka oddychovat.  Asi bych měla něco udělat. Asi bych měla něco říci, ale nemohla jsem. Dívala jsem se na něj, ale neviděla jsem zvíře.  Neviděla jsem vraha...,který právě zabil nevinnou dívku.  Viděla jsem jeho.  Viděla jsem muže po kterém tolik, tolik toužím. 

Sama jsem to nechápala.  Zalapala jsem po dechu a opřela hlavu o stěnu. Byla jsem zmatená.  Přeci..., tohle by mi mělo vadit. Tohle bych měla soudit.  Ale já ho nesoudila, prostě jsem to nedokázala. 

 Když jsem se znovu podívala do jeho tváře, srdce se mi rozbušilo, jak na poplach.  Místo toho ,abych ho nenáviděla, jsem ho milovala snad ještě víc.  Ano. Vždycky jsem si myslela, že do Stefana jsem se zamilovala proto, jaký je.  Protože, je klidný a mírný.  A i když je upír...,tak tuto svoji stránku,v sobě potlačuje.  Vždycky jsem si to myslela, ale teď už vím, že to tak není.  Chci víc!  Chci Damonovu vášeń . Nezkrotnost.  Chci jeho divokost.  A chci...,chci i jeho upíří část.  Tu...,kterou mi Stefan nikdy nedá.Tu, za kterou se tak stydí a odmítá.

 Chci i tu Damonovu část...,kterou hrdě ukazuje a neschovává.  Chci i tuhle jeho část.  Chci!  A vlastně jsem si uvědomila, že si nepřeji,aby ji v sobě potlačoval jako Stefan. 

Hlasitě jsem polkla a podívala se na něj. Ještě chvíli,si mě měřil pohledem a pak se přiblížil ke mně.  Několikrát jsem se zhluboka nadechla a zvedla k němu zrak. 

 „Bojíš se mě?“.  Zašeptal a nadzvedl mi prstem bradu.  Zamrkala jsem. Jediné co jsem dokázala, bylo slabé zatřesení hlavou. Jako omámená ,jsem vytáhla svůj kapesník, a začala mu utírat krev z brady.  Stál. Díval se mi do očí a zhluboka dýchal.  Když jsem setřela všechnu krev z jeho rtů, brady i krku...,unaveně jsem se opřela o stěnu.  Cítila jsem se slabá. Touhou. 

 „Tobě bych nikdy neublížil !Nikdy!“.  Já vím. Vím to.  Cítím to . Věřím ti. 

„Vím to!“.  Špitala jsem .

Vzápětí se vrhl na mé rty.  Zuřivě drtil má ústa a hladově kroužil rukama po mém těle.  Po chvíli se zadýchaně odtáhl a pohladil mne po vlasech.  

„Musím se zbavit těla lásko!“.  Zkoumavě se mi zadíval do tváře. 

 „Budeš tady ještě?“.  Zuřivě jsem zakývala hlavou.  Samozřejmě že budu! Budu! Ještě jsi mi ani zdaleka nedal...,to co chci.  Ještě jsi mi ani zdaleka nedal to ,po čem toužím. 

Když zmizel...,chvíli jsem zůstala stát bez hnutí, abych se trochu vzpamatovala.  Bože!  Co to dělám? Právě jsem slíbila bratru svého kluka ,že tu na něj počkám.   A proč?  Oběma nám muselo být jasné, k čemu to spěje.  Poznal, že po něm toužím. Poznal, že ho chci.  Poznal, že ho chci,nejen jako muže, ale i jako upíra. 

 Nervozně jsem začala přecházet po místnosti.  Co budu dělat?  Co mám dělat, sakra!  Stefana přeci miluji.  Miluji?  Bože,miluji?  Najednou jsem si nebyla jistá. Proč po něm tedy netoužím tolik,jako po Damonovi?  Proč?  To co cítím k Damonovi....,je to jenom poblouznění?  Chtíč?  Nebo...,nebo je to láska? 

 A co Stefan?  Je na mě hodný,milý.  Bože!  To je jediné co dokáži říci?  Že je na mě milý a hodný?   Nikdy jsem se necítila ,tak zmatená.  Najednou jsem uslyšela otvírání dveří.  Srdce mi poskočilo radostí. Radostí a vzrušením!  

„Už jsi tu?“.  Vyběhla jsem ke dveřím a zarazila se.  

„Jsem zpátky! Chyběla jsi mi Eleno!“.  Ve dveřích stál Stefan.  

Chvíly jsem zůstala stát, jako omráčená.  Měla bych se mu vrhnut okolo krku.  Určitě,měla.  Ale nemohla jsem se hnout. Doufala jsem, v jiného bratra.

  „Tolik si mi chyběla!“.  Zasmál se Stefan a popadl mě do náručí. 

 Bože,chraň.  Co teď budu dělat?  Protože ty...,ty jsi nechyběl mě.

  „Jsi ráda že jsem spátky?“.  Vydechl a vášnivě se přisál na moje rty.  

Necítila jsem nic. Necítila jsem najednou vůbec nic.  Žádné vzrušení...,co tam bylo, když mne líbal Damon.  Žádné.  

A když se odtáhl,vlastně jsem si oddychla.  Oddychla a podívala jsem se ke dveřím.  Zastavilo se mi srdce.

  Ve dveřích stál Damon a díval se na nás.  V jeho tváři jsem viděla vztek. Smutek. Bolest. Zradu.  Měla jsem chuť odstrčit Stefana a vrhnout se mu do náručí ,ale neudělala jsem to.  Jsem zbabělá! Zbabělá! 

„No!  Koukám...,že jsi dostala...,po čem toužíš.“. Řekl jízlivě a zabodl zrak do mích očí.