ČERNÁ NEBO BÍLÁ 4 ČÁST

 Vůbec se mi nikam nechtělo.  Nejraději bych seděla doma a litovala se.  Stále jsem měla před očima, ten Damonův výraz.  Ten výraz ,když viděl, jak se se Stefanem líbám .Bože!  Půlku noci jsem proplakala a druhou půlku se prolitovala.  Proč jsem něco neudělala? Proč?  Proč jsem nechala Stefana, ať mě líbá?  Proč jsem mu slíbila, že s ním dnes půjdu do Grilu?  Jsem hloupá a zbabělá. 

 I když chtěl Stefan,abych zůstala u něj...,vymluvila jsem se. Nemohla jsem tam zůstat.  Nemohla jsem být v posteli s jedním...,když toužím po tom druhém. 

Oblékla jsem si halenku a sukni a okolo krku si uvázala hedvábný šátek.  Ještě štěstí, že jsem ho dostala od Stefana.  I když už bylo pozdě večer ,bylo teplo a takhle jsem měla alespoň výmluvu. Ale musela jsem ho mít, stopy po Damonových zubech na mém krku, byli velice...,velice patrné. 

 Tak fajn. To zvládnu, říkala jsem si. A zvládnu i to dnešní rande. Však mám přeci Stefana ráda.  Miluji ho nebo né?  Určitě ano. Je to jenom poblouznění. Říkala jsem si to, celou cestu v autě.  A říkala jsem si to ještě když jsem si v Grilu sedala za stůl.  Jenže...,když jsem se rozhlédla a uviděla u baru Damona ,zastavilo se mi srdce.

  A když jsem viděla...,jak se k němu velmi důvěrně tiskne nějaká ženská...,chtělo se mi brečet.  Chtělo se mi křičet a chtělo se mi vběhnout tam a vyškrábat ji oči.  Jenže...,jenže jsem na to neměla právo.   Ale i když jsem to moc dobře věděla...,nemohla jsem si pomoci.  Žárlila jsem. K smrti jsem žárlila.

 Přestože,  jsem se ,ze všech sil snažila o to,abych se bavila a ze všech sil, se snažila myslet na Stefana...,nebylo mi to nic platné.  Nakonec jsem ho přesvědčila, že mi není dobře . Musela jsem pryč.

 Nemohla jsem se na to dívat.  A vlastně se mi docela hodilo, že Boniie s Jeremym, už také odcházely a já přesvědčila Stefana, že se svezu s nimi.  Neměla jsem náladu,na dlouhé loučení u dveří a líbání.  Neměla, ne s ním.

  „Vysaď mě tady,Jeremy. To je v pořádku.“.  Nechtěla jsem jim kazit dnešní večer.  Stačilo,že jsem ho měla skažený já.

 „Jsi si jitá?“.  Otočil se na mě. 

„Samozřejmě.  Už to není daleko. Potřebuji se projít.“.  A vážně jsem to potřebovala.  Potřebovala jsem si pročistit hlavu.  Chvíli na něj nemyslet. Alespoń, chvíli  nemyslet na to, co teď dělá. Nebo...,co má v plánu...,s tou ženskou. Bože!  Už jen při té představě...,se mi rozbušilo srdce.  Rozhodla jsem se jít zkratkou okolo hřbitova.  

Najednou se proti mně vyřítilo auto.  Stoupla jsem si na kraj a čekala až přejede.  Hlasitá hudba,vyřvávájící z auta,se rozléhala široko daleko.  Vážně se divím,že neohluchnou, pomyslela jsem si...,když se hudba pomalu vzdalovala. 

 Udělala jsem několik kroků a zastavila se.  Zdá se mi to?  Jako by...  Jako by se to znovu přibližovalo.  Jako by ta muzika...,byla slyšet znovu více a více.  Otočila jsem se a uviděla světla reflektorů. Bože! Dostala jsem strach a přidala jsem do kroku.

  Jenže za chvíli se auto prohnalo okolo mě, smykem zabrzdilo a zatarasilo mi cestu.  Srdce se mi rozbušilo, jako o závod.  S hrůzou, jsem sledovala, jak se otevřeli všechny čtvery dveře. Začala jsem v panice couvat. Strachy jsem sotva popadala dech.  A když vyskočily čtyři muži....rozeběhla jsem se jako o život. 

 „Počkej na nás holubičko!“.  Uslyšela jsem za sebou ,i přes svůj zběsilý tlukot srdce. Byla jsem šílená strachy. Sotva jsem popadala dech a slyšela jejich dupot za sebou. Blíž a blíž. Chtělo se mi brečet. Křičet.Volat o pomoc...,ale hrůzou...,jsem nemohla nic. 

 „Pomoc!“.  Vykřikla jsem teprve ve chvíli...,kdy se mi zvrkla noha na mích vysokých podpatcích a spadla jsem na zem.  Jejich dupot se stále přibližoval.  Už jsem slyšela jejich dech .Duchapřítomně jsem se otočila a začala po zemi couvat .Zavřela jsem oči.  Bože!

  Už jsem čekala,že mě jeden z nich popadne...,když v tom...,jsem uslyšela ránu a zavířil se vzduch.  Ztěžka jsem dýchala a vytřeštěně zírala,co se to děje. 

 Slyšela jsem křik. Dupot. Řev.  A viděla jsem..., viděla jsem všechno.

  Světla reflektorů osvětlovali tu scenérii přede mnou.  Viděla jsem jeho. Přišel.

  A ani jeden s těch mužů...,neměl sebemenší šanci.  Pohyboval se svou rychlostí tak rychle.  A já sledovala...,jak jednoho po druhém...,zuřivě trhají jeho zuby.  Jak jednoho po druhém vysává do morku kostí.  Jak jednoho po druhém....,zabíjí. 

 Normálně...,bych se měla bát.  Určitě.  Protože to co jsem viděla...,bylo šílené. Hrozné. Neuvěřitelné .Strašidelné a děsivé.  Bylo! 

 A když se potom postavil...,a pomalu napřímil, ztěžka a zhluboka oddychoval.

 Když jsem pak viděla jeho tvář, která se zdála být pod světlem ještě děsivější, celou od krve a zuřivou vzteky...,zřejmě bych měla strachy zmírat. Zcela jistě měla.