ČERNÁ NEBO BÍLÁ 5 ČÁST

 Nebyla jsem schopna se hnout.  Třásla jsem se po celém těle a dívala se na něj, pomalu s otevřenou pusou.  Chvíly ještě stál a vypadalo to,jako by se snažil uklidnit.  Zhluboka oddychoval a zuřivost z jeho tváře pomalu odcházela...,ale,když se svou rychlostí přemístil ke mně a přiklekl, vztek v ní byl stále.  

„Co tě to kruci, napadlo?!“.  Zavrčel a změřil si mě pohledem, jako by chtěl zkontrolovat, zda jsem v pořádku.  

„Víš co by se mohlo stát, kdybych nepřišel?!  A proč tě sakra, můj skvělí bratříček nechal odejít?!“. Vypadal vážně hodně naštvaně.  

Jeho upíří tvář zmizela, ale nevypadal o nic méně děsivěji. Krev na jeho tváři mu dodávala nebezpečný, zlí a děsivý výraz.

  Najednou jsem se cítila provinile a styděla jsem se. Cítila jsem jak červenám...,ale nebyla jsem schopna odtrhnout od něho oči.  Fascinovaně jsem vztáhla ruku a prstem začala stírat krev z jeho brady.  Několikrát se zhluboka nadechl,ale nepohnul se.  Očima zakroužil v mé tváři a povzdechl si.  

„Děsím tě?“.  Zašeptal...,a já rychle...,aniž bych od něj odpoutala svůj zrak...,zatřásla hlavou k odporu.  A byla to pravda. Vůbec mě neděsil.  Vůbec jsem se ho nebála.  Naopak. Když jsem se dotkla jeho tváře...,bylo to tu zas.  To vzrušení. To nesmírné vzrušení...,které se Stefanem necítím. 

 Pokusila jsem se pohnout a sykla jsem bolestí.  Teprve teď jsem si všimla, že jak jsem spadla ,rozbila jsem si koleno. Bolelo to jako čert.  Celé koleno bylo odřené a od krve.  Vyděšeně se podíval,do mou bolestí stažené tváře. 

 „Jsi...,jsi v pořádku?“. 

 Samozřejmě. Nic to není. Nic co cítím proti tomu...,když se mne nedotýkáš.

 „Ano!  Jen...!“.  Špitla jsem.  A když se sehnul k mé noze...,začala jsem zhluboka dýchat.  Bože!  Srdce se mi rozbušilo jako o závod, když se mi nejdříve podíval do očí …, a pak začal jazykem stírat mou krev z mého kolene.  Né.  Nejsem v pořádku.  Vůbec nejsem v pořádku, ani trošičku.

  Cítila jsem se tak vzrušená.  Tolik ! Sotva jsem popadala dech a musela jsem se rukama opřít o zem...,abych se nesesunula. Myslím...,že byl stejně vzrušený jako já.  Zhluboka oddychoval...,a když slízal poslední kapičku krve z mého kolene,podíval se na mě .

 „Tak!  A teď mi řekni...,proč jsi tam odtud zmizela, jak pára nad hrncem!“.  Zalapala jsem po dechu a uhnula pohledem.  Styděla jsem se. A měla jsem pocit ,že on to moc dobře ví.  Jen to chce slyšet ode mne.  

„Mu...,musela jsem. Nebylo mi dobře.“.  Zalhala jsem a uhnula hlavou na stranu.  Rukama si otočil mou tvář k sobě a zasyčel.

 „Pravdu!  Řekni mi pravdu Eleno!“.  Srdce mi bušilo do hrudi, když jsem se na něj dívala...,tak šíleně.  Tak hrozně, že jsem měla pocit,že každou chvíli musí explodovat.  Hlasitě jsem polkla. 

„Nemohla jsem se dívat na to...,jak flirtuješ s tou ženskou.“.  Vyjelo ze mne úplně samo. 

„A proto jsi tam mého bratříčka nechala?“.  Usmál se. 

 Bože ano!  Když jsi poblíž...,je mi celý Stefan ukradený.  Když jsi poblíž, myslím jenom na tebe.  Když si poblíž..., a vlastně, i když nejsi. 

 Rezignovaně jsem si povzdechla a přitiskla svou tvář k jeho dlani.  Už jsem neměla sílu na to, odporovat.  Neměla jsem sílu, odporovat sama sobě. 

„Nemohla jsem si pomoci.  Strašně...,strašně moc jsem...,žárlila.“.  Dokončila jsem sotva šeptem.  Tak...,že kdyby nebyl upír, asi by to sotva slyšel.  Najednou se usmál , pohladil mne po tváři a popadl do náručí. 

 „Slyšel jsem, jak tvoje srdce divoce bije až k baru.  Nechápu...,jak může být Stefan tak hluchý a slepý.“.  

Bože!  Ještě že je, pomyslela jsem si a chytla se ho okolo krku. 

 Můj zrak zavadil o tu spoušť přede mnou.  Čtyři mrtvá těla...,povalující se na cestě.

 „Nemají to daleko!“ . Procedil mezi zuby a pohodil hlavou ke hřbitovu. 

 „Odnesu tě...,kam si budeš přát!“.  Řekl.  A bylo vidět, že s napětím očekává mou odpověď .

 „Nevím!“.  Špitla jsem a v jeho tváři bylo patrné zklamání. 

 „Tak fajn!“.  Zasyčel.  Ale já nevěděla. Opravdu jsem nevěděla.  Nevěděla jsem kam..,ale hlavně s ním.  Hlavně, ať už mne nenechává samotnou. Třesoucíma rukama jsem si otočila jeho hlavu k sobě .

 „Nevím kam, ale s tebou!  Jen mě nenechávej...,samotnou.“.  Zašeptala jsem. 

A když se po jeho tváři rozlil široký a nebezpečný úsměv...,chytla jsem se ho pevněji.  Musela jsem.  Musela jsem, protože jsem se najednou cítila tak slabá.  Slabá touhou. Vzrušením . A také strachy.  Strachy s toho...,co bude.  Co Stefan.  Co?  Co se Stefanem?  Teď jsem s ním.  S ním a jenom po tom toužím.   A všechny pochybnosti a výčitky svědomí...,jsem uzamkla hluboko v sobě.