ČERNÁ NEBO BÍLÁ 7 ČÁST

 Jsem zbabělec.  Srab ,zoufalec a zbabělec.  Už několik dní, jsem se schovávala před světem a před oběma bratry ve svém pokoji.  Co jsem to udělala?  Co jsem to provedla?  Já jsem opravdu nemožná.  Další záchvat pláče otřásl mým tělem.  Stále jsem viděla před sebou jeho oči.  Ty oči plné zrady .Smutku .Bolesti a rozčarování.  Bože!  Miluji ho přeci ne?!  

Zamilovala jsem se do bratra svého kluka, a i když jsem si to uvědomovala, nedokázala jsem to přiznat nahlas . A přitom stačilo tak málo.  Jenom mu vyvrátit jeho hypotézu, že mě Damon jistě musel ovlivnit.  Ano.  Jsem zbabělec, protože, když se Stefan probral, chvíli po tom, co mu Damon zlomil vaz...,první otázka vedla na mou osobu.  

„Ovlivnil tě?“.  A i když si na ní vzápětí sám odpověděl.  Že zcela jistě. Že dobrovolně,  bych se přeci s Damonem nikdy nelíbala.  Že dobrovolně, bych se s ním nechtěla nikdy milovat....,já mu to nevyvrátila.  Jen jsem tam stála, neschopna pohybu, ani jakékoli myšlenky.

 Stefan si otázku položil.  Sám si na ni odpověděl. A sám si dal rozhřešení. 

 „Myslel jsem si to!  Že by jsi se nikdy s tímhle ubožákem nemohla zahodit!“.  Vyprskl Damonovým směrem.  Ten jen stál, díval se na mě a čekal co udělám.  

A stačilo tak málo.  Jen říci, že to není pravda.  Že já to také chtěla.  Že mě nepřinutil ani neovlivnil.  Ale já neudělala nic.  Nic.  Ještě teď vidím tu bolest v jeho očích, když jsem se nechala obejmout Stefanem.                                                                             

„Eleno!  Už jsi hotová?!“.  Ozval se ze zdola Jennin hlas.  

„Čeká tu na tebe Stefan“.  Neochotně jsem se zvedla s postele. 

 Carolininy narozeniny.  Sakra!  Tomu jsem se nemohla vyhnout, i kdybych chtěla. 

 Následující události, jako by mi splynuly.  Ani nevím jak, jsem se oblékla a nasedla Stefanovi do auta.  A ani nevím jak jsem se ocitla uprostřed všeho dění.  

Carolinina párty.  Všude bylo plno lidí . Muzika a hluk . Všichni se dobře bavili.  Všichni až na mě.

 Absolvovala jsem přípitek.  Několik skleniček alkoholu a několik tanců se Stefanem.  Ale jako bych to všechno ani nevnímala.  Neustále jsem se ohlížela okolo sebe, jestli ho neuvidím.  A pak jsem ho viděla. 

 Byl tam a dobře se bavil.  Všude ho bylo plno.  Smál se. Bavil se, pil a tancoval.  Ano!  Tancoval, ale ne se mnou.  A flirtoval.  Ženský se okolo něj točily a lepily se na něj a já měla stále větší a větší vztek.  Ale nejvíce ze všeho mi vadilo, že si mě ani nevšiml. Jako kdybych byla vzduch.  Chtělo se mi brečet.  A i když, jsem věděla, že to je moje vina.  Že si za to můžu jenom sama, měla jsem sto chutí, ho zabít. 

 Rozhlédla jsem se kolem.  Stefana ani Damona jsem nikde neviděla.  A to je vlastně dobře. Pomyslila jsem si a nenápadně se vytratila ven.  Potřebovala jsem se nadýchnout. Potřebovala jsem být chvíli sama.  Neměla jsem náladu na to se bavit. Neměla jsem náladu na Stefana.  Na nikoho.

  Vyšla jsem do zahrady a po cestě minula několik líbajících se párů.  Kruci.  Všude někdo byl. Neměla jsem kam se zašít a kde se v klidu litovat. 

Vyšla jsem zadní brankou zahrady na ulici a zamířila zadní cestou mezi domy.  Tady mě ani Stefan nebude hledat a až budu doma, Jenna mu řekne,že spím, prolétlo mi hlavou. 

 Najednou jsem uslyšela zachichotání.  A znovu. 

 „Damone“.  Řekl ženský hlas značně rozvláčně.  Srdce mi začalo divoce bít a zatmělo se mi před očima.  Měla jsem chuť utéct.  Do očí se mi vehnaly slzy,ale moje nohy, jako by přirostly k zemi.  Najednou jsem uslyšela výkřik.  Udělala jsem ještě několik kroků a spatřila  Damona, jak se sklání k nějaké dívce.  Zakryla jsem si ústa, abych nevykřikla,ale slabý ton se mi samovolně vydral ven. 

Damon jenom zvedl hlavu,podíval se na mě, ale pak nasadil svůj upíří obličej a zuřivě se zakousl do krku té dívky.  Hltavě pil.  Surově ji svíral v dlaních a jeho zuby se bořily a trhaly dívčino hrdlo.  Když se přestala úplně hýbat, ze zachropěním zvrátil hlavu a zlomil ji vaz. 

Nebyla jsem schopna pohybu. Nemohla jsem věřit tomu co vidím.  Mám brečet? Křičet?  Utíkat?  Mám se bát? 

Ale já jen stále a třesouc se dívala na něj. 

 „Copak Eleno? „.  Řekl opovržlivě když se postavil. 

 „Neříkej, že tě to pohoršuje miláčku“.  Zašklebil se na mě a v mžiku stál tak těsně v mé blízkosti, že jsem cítila,jak mi dýchá do tváře.  Oči mu plály hněvem a vzrušením a po bradě mu stékala krev.  

„Jsi...,jsi opilý“.  Špitla jsem. Cítila jsem z jeho dechu alkohol.

 „Phe...!“.  Zašklebil se. 

 „Opilý?“.  Vzal mezi prsty pramínek mích vlasů. 

 „Myslíš snad, že jinak bych toho nebyl schopen?“.  Jeho smích prořízl zlověstné ticho.  

„Tak to se pleteš lásko. Takový já jsem!  Beru si co chci, co potřebuji.  A já potřebuji krev...“.  Na chvíli se zarazil a podíval se mi do očí. 

 „Já nejsem Stefan Eleno.  A nikdy nebudu!  Ani kvůli tobě ne.“.  Prstem přejel po mé tváři. 

 „Jsem upír a nikdy se nezměním.  Nikdy ze mě nebude mírumilovný zabiják veverek, jako z mého bratříčka.  Ber nebo nech bejt lásko!“.  Ještě jednou mě pohladil po tváři a zmizel.