ČERNÁ NEBO BÍLÁ 8 ČÁST

 Jsem zbabělec. Mrzutě jsem do sebe kopla už třetí skleničku čehosi, co objednal muž, který si ke mně asi před hodinou přisedl. Oplatila jsem mu úsměvem, ale vůbec jsem si nevšímala, co říká. Dívala jsem se na něj, ale viděla jsem jen jeho otevírající se ústa a gestikulující ruce, jak mi něco vypráví.  

Vůbec jsem ho nevnímala, protože jediné na co jsem dokázala myslet, byli ti dva.  Kterého vlastně miluji?  

Sakra. Kterého...,bylo mi to jasné. A sama sebe, jsem za to nenáviděla. Už to jsou tři dny, co jsem vypadla z Mystic Falls. Usídlila jsem se v chatě u jezera a přemýšlela o tom,co vlastně chci.  I když,na jednu stranu mě bylo jasné, co chci. Ale tolik jsem se tomu bránila. 

 Vzpomněla jsem si, jak jsem den před odjezdem přijela do penzionu.  Chtěla jsem mluvit s Damonem,ale když jsem z poza dveří vyslechla jeho rozhovor se Stefanem, utekla jsem jak malá holka. 

„Našli tři mrtvá těla Damone ,nevíš o tom něco?“  Slyšela jsem rozzlobený Stefanův hlas. 

„Jenom tři bratříčku? Zřejmě špatně hledají“.  Ozval se Damonův smích.  

 „Měl by jsi s tím přestat Damone,nebo...“  

  „Nebo co!“  Nakoukla jsem oknem dovnitř. Damon stál před Stefanem a díval se mu výsměšně do očí. 

 „Nebo co bráško!  Začneš s tím snad také?!“ Stáli proti sobě jako dva kohouti a dívali se na sebe.  Pak se Damon zhluboka zasmál a poplácal Stefana po rameni.

  „Neboj brácho. Já ti do zelí nepolezu. Nemáme tady v lese dostatek veverek pro nás oba.“.   

Najednou jsem si všimla, jak se muž proti mně zarazil a prohlíží si mě.  Zřejmě jsem se musela tvářit skoro nepříčetně. Nezúčastněně jsem se na něj usmála a znovu se pohroužila do svých myšlenek.  Muž začal znovu gestikulovat rukama a otvírat ústa. 

 Opět jsem ho vůbec neposlouchala. Dívala jsem se skrze něj ke dveřím a přemýšlela o tom, jak je život nespravedlivý a vlastně úplně na houby.  

Chodím se Stefanem, ne kruci!  Je přeci hodný, milý, pozorný...Tak proč potom, toužím po jeho bratrovi.  Je přeci jeho pravý opak.  Zamračila jsem se na muže přede mnou.  

Opět si to vyložil jako odezvu a můj velký zájem o jeho tlachání a rozjel se ještě víc.

 Hodný, milý, pozorný..,to je Damon také. Na mě vždy.  Cítila jsem to. Věděla.  A i když jsem si zároveň uvědomovala rozdíl mezi nimi, byla jsem zase, tam kde jsem . Nechtěla jsem Stefana zranit a Damona ztratit.  Tak co mám dělat?!  Vložila jsem si tvář do dlaní a na hlas vydechla. 

„Bože!“  Ucítila jsem ruku na svém rameni.  

„No nebylo to tak hrozné .Neboj se kočičko.“ 

 Kočičko? Ten chlap mi vážně začíná jít na nervi.  Ale najednou jsem nevěděla, jestli mám brečet nebo se smát.  On si ten blbec myslí, že tolik prožívám a hroutím se pod tíhou jeho historek. 

„Musím jít!“  Vyštěkla jsem na něj a vyběhla ze dveří ven.  Naskočila jsem do auta a řítila jsem se zpátky ke srubu u jezera.

  Byla jsem ještě více zmatená, než před tím. Měla jsem pocit, že alkohol můj úsudek ještě více rozmazal a zkreslil, než aby mi pomohl vystřízlivět z onoho poblouznění.  Zajisté.  Bylo to zcela jistě poblouznění. Nemůžu přeci milovat někoho takového, jako je Damon. 

 Kruci!  Zaparkovala jsem před domem a unaveně se opřela čelem o volant.  Ale co mám dělat?  Vymazat ho ze života? Z hlavy? Z téhle planety? Nebo sebe?

 Vztekle jsem praštila do palubní desky ,když v tom se otevřely dveře a zlehka,i když surově mě vytáhli ven něčí ruce. 

„Ještě jsi si nedoposlechla můj příběh kočičko!“   Šklebil se na mě onen muž z baru.

 „Trošku si spolu zašpásujeme.“ Zalapala jsem po dechu .Tak to se může stát jenom mě kruci.  Nalepí se na mě první zoufalec, kterého potkám. 

 „Opovaž se na mě sáhnout!“  Vyškubla jsem se mu a utíkala ke srubu jako o život.

  „Zbytečné!“  Slyšela jsem za sebou jen opovržlivý smích a najednou ten muž stál přede mnou a dýchal mi do tváře .

 „Nemáš vůbec ponětí,...z kým máš tu čest“. Zabodl do mě své pichlavé pronikavé oči . 

„Kočičko“.  Dodal po chvíli a zhluboka se zasmál.