LÁSKA PODLE PRAVIDEL 1 ČÁST

 Žijí mezi námi.  Jsou jako my, ale mají své zákony. Svá pravidla i svou víru. Valvoni.

Byla sobota odpoledne, a ačkoli to vypadalo, že se venku schyluje k pořádné bouřce, rozhodla jsem se, že si půjdu zaběhat.  Musela jsem vypadnout na chvíli z domu, nebo bych svého povedeného bratříčka musela patrně zabít.  Od té chvíle, co se dozvěděl, že vlastně není jenom obyčejný člověk, s ním bylo k nevydržení. Když zjistil, že jeho schopnosti se naplno rozvinou ve chvíli, kdy potká svoji druhou polovičku, se naším domem začali procházet zástupy adeptek. Ale nejhorší bylo, že se snažil do toho zatáhnout i mě. Každou chvíli, jen tak mimochodem přivedl dalšího svého kamaráda, jakožto možného ženicha pro svou sestru.                                                            

  „Sakra! Sakra! Sakra!“  Zakřičela jsem do ticha, aby se mi ulevilo. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Běžela jsem už asi hodinu a v tom rozčilení, jsem přestala vnímat okolí. Podívala jsem se na oblohu. Vypadala opravdu hodně zlověstně.

 Černé těžké mraky byli tak nízko, že jsem měla pocit, že si na ně mohu sáhnout.  Na tvář mi dopadla první kapka a někde v dálce zaburácel hrom.  Zabočila jsem do uličky mezi stromy, na zkratku kolem hřbitova. Pršelo už tak hustě, že jsem neviděla pomalu ani na krok. Silný vítr ohýbal větve stromů, a co chvíli, prořízl oblohu blesk. Mezi stromy jsem zahlédla světlo. To je ten opuštěný dům u hřbitova, prolétlo mi hlavou. Dům byl veliký a honosný s prostornou zahradou, ale opuštěný co si pamatuji.  Protáhla jsem se těžkými železnými vraty a zamířila uličkou rovnou ke dveřím.  Zastavila jsem se a na chvíli zaváhala. Domů už to není tak daleko napadlo mě, ale když další hrom zaburácel nad mojí hlavou, zabušila jsem na dveře a vzala za kliku. Opatrně jsem vstoupila dovnitř a ocitla se v prostorné hale. Rozhlédla jsem se kolem. Vždy jsem toužila potom, se podívat dovnitř. Opuštěný dům u hřbitova mne i mého bratra lákal svou tajemností, už od malička.                                                    

 „To je můj pra, pra, pradědeček.“  Trhla jsem sebou. Zjistila jsem, že nepřítomně zírám na obraz vedle schodiště. Nemohla jsem z něj spustit oči. Muž na něm byl tak zvláštní. Tajemný. Uhrančivý.  Ještě nikdy se mi nestalo, aby mne nějaký muž, byť na obraze, tak přitahoval.                                                

  „Já…, klepala jsem.“ Provinile jsem se otočila na dívku stojící opodál. Dlouhé černé vlasy se jí leskly jak havraní křídla a modré oči se na mě usmívaly. Byla tak krásná.  Nervózně jsem si prohrábla mokré vlasy. Bílé promočené tričko se mi lepilo na nahou kůži a krátké šortky jakoby mi přirostly k tělu.  Z dlouhého zplihlého culíku mi kapala voda, stékala na zem a vůbec jsem vypadala, jako kdybych zrovna vylezla ze sprchy.                                                                   

 „To je v pořádku. Nemusíš se omlouvat.“  Řekla po chvíli a mávla rukou k oknu. Automaticky jsem se podívala tím směrem. Venku to vypadalo, jako když se tam všichni čerti žení.                                                                    

 „Jmenuji se, Danila. Byla jsem…, byla jsem si zaběhat ale…“                        

  „Už jsem tě několikrát zahlédla.“ Přerušila mne a po tváři se ji rozlil úsměv.             „Nastěhovali jsme se pře nedávnem a ještě jsme se nestačily seznámit s místními.“ Pokračovala, jako kdyby mi četla myšlenky.                                                       

  „Jaké to štěstí. Velebím počasí a tu chvíli, kdy ses rozhodla běžet zrovna tímto směrem.“

 Obě jsme se podívaly ke schodišti, kde se o zábradlí opíral zrovna takový typ muže, na které jsem byla silně alergická. Sebejistý, nafoukaný floutek jistý si sám sebou. Dívka ho zpražila pohledem, ale já cítila, jak si mě nepokrytě prohlíží a jeho oči propalují mokrou látku až na holou kůži.                                          

   „Já jsem Lilith a tohle,… je můj bratr Ronald.“ Procedila mezi zuby. Úplně jsem cítila napětí mezi nimi.                                                

„Ale no tak sestřičko. Nebuď tak nezdvořilá a pozvi tu divoženku dál.“

 Už jsem se nadechovala, že mu něco řeknu.  Že ho pošlu do háje, nebo že se otočím a raději zmizím v dešti. Nemám přeci zapotřebí poslouchat výlevy zastydlého puberťáka, ale mé oči zabloudily ke dveřím a v ten moment, se mi zastavilo srdce. Měla jsem pocit, že se dívám na obraz, visící na zdi.                                     

 „Měla by, jsi Danile půjčit nějaké suché šaty Lili.“ Řekl a já z něj nemohla spustit oči. Podívala jsem se na obraz nad ním a pak na něj. Zřejmě poznal mé překvapení a otázku v očích.                                                         

  „Mé jméno je Alex. A ano…, nikdy nemohu zapřít svého pradědečka.“ Usmál se a mně se podlomily kolena. Cítila jsem, jak mně polévá horko. Rozpačitě jsem přešlápla z nohy na nohu a pak udělala krok dopředu, abych vystoupila z kaluže vody pod sebou. Nedokázala jsem ze sebe vyloudit větu. Slovo, ani písmeno. Jen jsem polkla, otevřela ústa a hned je zase zavřela.                                             

  „To je můj druhý bratr Alex.“ Přerušila tok mých myšlenek Lilith a ukázala na něj. Jen jsem přikývla a snažila se vyloudit alespoň duchaplný úsměv, když nic jiného.                                                                   

 „Neuvěřitelná podoba.“ Vydechla jsem nakonec, a teprve nyní, jsem si všimla, že sedí v kolečkovém křesle.