LÁSKA PODLE PRAVIDEL 2 ČÁST

 Žijí mezi námi.  Jsou jako my, ale mají své zákony. Svá pravidla i svou víru. Valvoni. 

Nepřítomně jsem se prohlížela v zrcadle. Stáhla jsem ze sebe už asi pátou halenku a praštila s ní na postel. To jsem si to pěkně zavařila. Nemohla jsem uvěřit tomu, že všichni tři sourozenci, dnes přijdou na večeři. Uběhl přesně týden, od mé trošku nechtěné návštěvy u nich v domě, ale měla jsem pocit, jako kdyby uběhl rok. S mým poklidným životem byl konec. Nejdříve si rodiče usmyslely, že k nim zajdou a přivítají nové sousedy a pak je k dovršení všeho, pozvaly na dnešní večeři.  Navlékla jsem si další kousek z mé garderoby a vyděšeně na sebe vytřeštila oči do zrcadla.                                                                 

 „Moc pěkné, sestřičko. Ale vzhledem k tomu, že u stolu bude povětšinou pánské osazenstvo, tak bych to moc neriskoval. Mohly by totiž přijít k úhoně.“    Mezi dveřmi stál Daniel a zubil se na mě.   

„Klepal jsem, ale ty jsi tak zabraná do svých myšlenek…, jen jsem se chtěl ujistit, že jsi třeba neutekla oknem.“  Zamrkal a mistrně se vyhnul letícímu kartáči na vlasy.   

                                                                                                                                 „Ale jinak je to opravdu hodně sexy Danilo. Řekl bych až nebezpečně, jestli můžu posoudit.“ Vztekle jsem za ním zabouchla dveře a ještě jednou se změřila pohledem. Můj bujný dekolt se nebezpečně dral z hlubokého výstřihu ven na světlo. Na můj vkus až moc nebezpečně. 

 Sedla jsem si na postel a rezignovaně zírala do skříně. Vždyť je to jedno. Nemusím se přeci kdoví jak strojit a fintit. Přijde jenom Lilith a ten nafoukanec Ronald a to mi může být fuk. Najednou se mi ale rozbušilo srdce. Jenže…, jenže přijde i on. Alex. Vůbec jsem nechápala toto moje rozpoložení. Ještě nikdy v životě se mi nestalo, aby na mě nějaký muž takto zapůsobil.                                                 

 Přemýšlela jsem o tom, co se všechno může stát a změnit za jediný týden. Žila jsem klidný a spokojený život. Ráno jsem se zavřela v knihovně, kam jsem jako vystudovaná knihovnice před nedávnem nastoupila a večer jsem šla v klidu domů. A teď? Lilith se evidentně rozhodla být mou nejlepší kamarádkou. Pravidelně mě začala navštěvovat, bombardovat telefonem a dokonce se i velmi spřátelila s rodiči a Danielem. Potud bych to ještě snesla. Cítila jsem, že se mi dostala pod kůži a bylo mi s ní dobře.  Ale co jsem nedokázala strávit, byl Ronald. Nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby mne jen tak mimochodem někde viděl nebo potkal. Nesnášela jsem ten jeho arogantní, sebejistý a nafoukaný výraz, jistý si sám sebou a tím, že všechny ženy v okruhu sto kilometrů mu musí padnout k nohám.                                                   

 Podívala jsem se z okna. Na příjezdové cestě před domem, zrovna zastavilo auto. Znovu se mi rozbušilo srdce. Konečně uvidím i jeho. Alex se mi na rozdíl od svého bratra nijak nevnucoval. Naopak jsem měla pocit, že se mi vyhýbá.  A já ke svému úžasu zjistila, že mě to trápí.                                                                     

„Danilo.“ Uslyšela jsem ze zdola hlas své matky. Zuřivě jsem se začala přehrabovat ve skříni. Nakonec jsem si natáhla černé volné kalhoty a bílou halenku. Spokojeně jsem se prohlédla v zrcadle. Ani moc vyzývavé, ale ani zrovna moc sexy. Mávla jsem rukou a vystrčila nos ze dveří. Na chvíli jsem vážně zauvažovala nad tím, vyskočit z okna a utéct, ale pak jsem se pomalu rozešla po schodech dolů. Nastražila jsem uši a zaposlouchala se. S každým dalším krokem mi srdce bušilo víc a víc a nohy už jsem měla jako z olova.                                       

 „Tak Danilo, kde jsi?“ Ozvalo se znova.  Leknutím jsem sebou trhla a zapotácela se. Snažila jsem se získat rovnováhu, ale přišlápla jsem si lem dlouhých kalhot a podvrkla se mi noha. S hrůzou jsem zavřela oči a hlavou mi na moment proběhla hrozná představa, jak se válím pod schody.

 „Krásnější přivítání, jsem si ani nepřál.“ Ztěžka jsem polkla a ruměnec mě polil od hlavy až k patě. Seděla jsem na klíně Alexovi, který mne svíral v náručí a s úsměvem sledoval moje rozpaky.          

 „Já…, promiň. Teda, vlastně děkuji…, já…“ Koktala jsem a bylo mi tak trapně, že jsem neměla odvahu se mu podívat do tváře. Slovo trapas, má mé jméno. Jsem vážně magnet na pohromy. Honilo se mi hlavou jak vybruslit z této situace se ctí, tak jsem si ani neuvědomila, jak mi je dobře. Že stále sedím Alexovi na klíně a nějak se nemám k odchodu. Zřejmě si toho všimli všichni, kromě mě. Teprve nastalé ticho mne probralo z letargie a já si s hrůzou uvědomila, že se na nás všichni dívají.                                                       

   „Nechci, abys cítila rozpaky.“ Usmál se a jednou rukou mne donutil k tomu, abych se mu podívala do tváře.                                                    

  „Cítím to stejně, Danilo.“ Zašeptal s úsměvem, tak aby to nikdo neslyšel. Ale přesto, tu jeden člověk byl. Můj bratr. Četl to v mojí mysli. Nedokázala jsem vypnout tok svých myšlenek a Daniel toho náležitě využil.   

  To je poprvé, kdy vidím svoji sestřičku v náručí nějakého muže. Ozvalo se v mojí hlavě.

 Měla jsem sto chutí po něm něčím hodit. Vynadat mu, ať se zase neprobírá mými pocity, ale pak jsem si uvědomila, že ne všichni v této místnosti, by to pochopily správně. Rodiče už znaly naše rozhovory beze slov, ale naši hosté, by si mohly myslet, že jsem přinejmenším paranoidní.