LÁSKA PODLE PRAVIDEL 5 ČÁST

 Žijí mezi námi.  Jsou jako my, ale mají své zákony. Svá pravidla i svou víru. Valvoni.

 Neměla jsem jinou možnost. Oblékla jsem si dlouhé, světle modré šaty, které až do pasu, těsně obepínaly mou hruď a pak v jemných vlnách splývaly až na zem.  

 „Jsi krásná.“ Řekla matka, když mi vysoko vyčesala vlasy a podívala se na mě.   Ale já si tím, nebyla tak jistá. Měla jsem pocit, jako kdyby byli přinejmenším o dvě čísla menší. Spadlá ramena a vypasovaný dekolt, spíše více odhalovaly, než zahalovaly. A tak vysoké podpatky, jsem měla na sobě snad poprvé v životě.    S nelibostí, jsem se nechala odvézt až před dům a pak s obavami vstoupila dovnitř.                     

 Ale hned ve dveřích, jsem zatoužila se otočit a utéct. Celá hala byla osvětlená. Všude plno světel. Lidí. Hudba. Cítila jsem se nesvá a ztracená. Měla jsem pocit, jako kdyby na mě všichni zíraly. Několikrát jsem se zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku. Jestli někde nekouká, co nemá a neustále jsem si přidržovala šaty, abych se na těch příšerných botách nezabila.       

 Jsi, nádherná sestřičko. Ozvalo se mi v hlavě.

 Alex se zblázní, až tě uvidí. Rozhlédla jsem se kolem. Daniel se na mě zubil z druhého konce místnosti. 

 To ti nedaruji, Daniely. Že jsi mne nevaroval. Vrátila jsem mu, ale on se jen usmál a pak popadl Lilith a zatočil se s ní v kole. 

 „Něco tak krásného, jsem ještě neviděl. Smím prosit?“  Přede mnou stál Ronald a nepokrytě si mne prohlížel. Jen jsem zakroutila hlavou. Nechci s ním tančit. Nechci s nikým tančit. A vlastně, tady ani nechci být.

 „Já, nebo kdokoliv jiný Danilo.“  Nenechal se odbýt a ukázal do sálu. Ztěžka jsem polkla a rozhlédla se kolem. Cítila jsem zraky ostatních mužů a připadala si, jako na porážce.  Co mám dělat? Vyvolat skandál? Utéct? A kde je on? Neustále jsem bloudila očima kolem. Nikde jsem ho neviděla. Není tu? Pomalu jsem začínala panikařit. Ramon mi podal rámě a já ho v ten moment spatřila.

 Zrovna se nad ním skláněla nějaká žena a zřejmě se dobře bavila. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Nepřítomně jsem se zavěsila do Ronalda a nechala se odvézt na parket. Vůbec jsem nevnímala, co mi Ronald říká. Viděla jsem jen otvírající se ústa a někde hodně zdály, jsem slyšela muziku. Při každé otočce mé oči zabrousily k němu a z každou další otočkou, jsem se usvědčovala v tom, že tady nemám být. Vždyť, jsem mu ukradená. Zřejmě ani neví, že tu sem. A ta ochechule…, že si mu nesedne na klín. Úplně jsem cítila, jak se mi krev vaří v žilách. Bože. Já snad žárlím?  Zatřásla jsem hlavou. To je blbost. Je mi přeci ukradený. V tom, se ta žena k němu naklonila ještě blíž a začala se smát. Bože! Ona s ním evidentně flirtuje. Strčí mu své poprsí až pomalu pod nos. A on…? Najednou se mi slzy nahrnuly do očí. Vysmekla jsem se Ronaldovi a zamířila k prvním dveřím, které jsem viděla. Vyběhla jsem na terasu a seběhla po schodech dolů. Vlastně jsem ani nevěděla, kam chci jít. Ale věděla jsem proč. Protože ho nenávidím. Jsem mu úplně ukradená. Slzy se mi kutálely po tváři a celá jsem se třásla. Zastavila jsem se u jezírka a zadívala se do tmy. Vůbec jsem se nepoznávala.                                                                

 „Danilo.“ Ozvalo se za mnou. Přestala jsem dýchat. Ten hlas bych poznala všude. Nesmí poznat, že jsem plakala. Je mi přeci ukradený, jako já jemu.

 „Běž pryč prosím.“ Popotáhla jsem, aniž bych se otočila.

 „To neudělám. A myslím, že ty to ani nechceš.“ Jak může vědět, co já chci. Proč mě nenechá v klidu umřít a nejde do háje. Zpátky za tou…, za tou… Znova jsem začínala vidět rudě.                                                                 

  „Jak můžeš vědět, co chci?!“ Otočila jsem se na něj. Tep se mi zrychloval, srdce bušilo a slzy se mi opět začaly hrnout do očí.  

 „Běž si zpátky…, běž si zpátky za tou ochechulí a mě nech být.“  Hlas mi přeskakoval rozčilením.  Rychle jsem uvažovala, co dělat dál, aby mi zbyl alespoň zbytek důstojnosti. Utéct. Zmizet a už se nikdy nevrátit. Podívala jsem se okolo. Stál mi zrovna v cestě a já v té tmě neviděla ani na krok.  Udělala jsem krok dopředu, ale on měl zřejmě stejný nápad. Popojel kousek blíž a mě se v tom leknutí zvrtla noha na těch příšerných botách. Zapotácela jsem se a vzápětí, jsem opět přistála Alexovi v náručí.  

 „Pusť mě!“ Vykřikla jsem a zazmítala jsem se mu na klíně.                                      

 „Pusť mě. Slyšíš!“ Házela jsem sebou jak smyslů zbavená, ale jeho objetí nepovolilo ani o milimetr. Trpělivě čekal, až se unavím a uklidním.

 „Tak. A teď mi řekni, co opravdu chceš.“ Zašeptal a povolil své sevření, když jsem se zklidnila. Několikrát jsem polkla a podívala se mu do očí. Už mne nesvírá. Mohu utéct. Mohu odejít.                                       

    „Já…, já…, už jsem to řekla. Chci abys…, chci abys…“ Zakoktala jsem se. Najednou jsem nebyla schopná jediné reálné myšlenky. Dívala jsem se na něho a bylo to tu zas. To napětí. Ta přitažlivost a touha. Zavřela jsem oči, jako kdybych si myslela, že to zmizí a já už nic neucítím.

  „Už jednou jsem ti řekl, že jsem na tom stejně jako ty, Danilo.“ Vydechl těsně u mého ucha a pak mne rukou přinutil, abych se na něj podívala. Prstem přejel po mé tváři a pak jemně obkroužil má ústa. Zasténala jsem. Už jsem neměla sílu se bránit. A vlastně jsem ani nechtěla. 

 „Ty vůbec nemáš ponětí, jak moc po tobě toužím.“  Jeho rty byli už tak blízko mích, že to zašeptal do mích úst.                                

 „Jak jsi krásná. A co se mnou dělá tvoje přítomnost. Nebo to, že mi teď sedíš na klíně.“ Zhluboka oddychoval, drobnými polibky zkrápěl moji tvář a rukama bloudil po mém těle.              

  „Jak moc toužím potom, se s tebou milovat. Hladit a zlíbat každičký kousek tvého nahého těla. Ztratit se v tobě. A ve chvíli kdy do tebe vstoupím, slyšet výkřik mého jména.“  Ještě jednou mě pohladil po tváři a pak mě bez varování políbil. Ruce jsem mu zapletla do vlasů a přitáhla si ho blíže. Cítila jsem to stejně. Cítila jsem horko, které polévá celé mé tělo. Vášeň. Touhu. Ani nevím, jak dlouho jsme se tak líbaly, ale když se zadýchaně odtrhl od mích úst, chtěla jsem protestovat.                                        

  „Ale ještě není ten správný čas, Danilo. Ne tady, a ne teď.“