Schůzka s osudem 1 část

 Očima Katariny Carnervilové                                   

   Seděla jsem u okna našeho honosného leč dosti zpustlého sídla a dívala se ven. Krásná, člověkem skoro nedotčená krajina. Hluboké lesy, temné hvozdy, průzračné studánky, divoké vodopády a plno divé zvěře daleko od lidí. Daleko od civilizace. A uprostřed té krásy a té samoty stál náš hrad. Naše sídlo rodiny Carnervilů.

 Podívala jsem se směrem, kde leží malá vesnice se jménem Vlčí Jáma. Hlavou mi prolétla dávná vzpomínka. Hodně dávná. Bylo to v době, kdy vesnice ještě neměla žádné jméno a název Vlčí Jáma dostala až po té, co se stala ta strašná věc. Stalo se něco, co obrátilo život mého bratra i můj úplně naruby.

 Psal se tenkrát rok 1426 a byla vlahá srpnová noc. V oné vesnici se všichni ukládali ke spánku. Jen jeden mladík zamilovaný do místního děvčete, si i přes odpor rodičů postavil hlavu a rozhodl se s dívkou utéct. Byl z velmi bohaté rodiny a rodiče si nepřáli toto spojení. Ba naopak. Už mu dávno vybrali nevěstu a to co se stalo té noci, bylo toho vyvrcholením. Ten mladík byl můj bratr Ramon.

  Zavřela jsem oči při té vzpomínce a zpod víčka mi skanula slza. Ten pocit cítím jako by to bylo včera, a ne před šesti stoletími. Uháněla jsem tenkrát jako o život a divoce pobízela svého koně, jen abych byla v té vesnici dříve než ona, Ramonova zhrzená a odvržená milenka Glorie. Přišla jsem pozdě. Bože! Celá vesnice byla v plamenech. Všude spousta jezdců v černých kápích a uprostřed toho všeho klečel můj bratr a v náručí držel mrtvou dívku.  

 „Proklínám tě!“ křičela Glorie. Seděla na koni a neustále kroužila okolo Ramona.  „Proklínám tě na věky věků. Nikdy nebudeš šťasten. Nikdy!“ Byl to hrůzostrašný pohled. Oči ji planuly jako dvě pochodně, když zvedla ruce nad hlavu a něco neustále brblala nějakou cizí řečí.

 „Ani živí ani mrtví. Ani člověk ani zvíře. Ani anděl ani ďábel.“ Jednu ruku vymrštila prudce do vzduchu a vypadalo to, jakoby všechny blesky z oblohy sjeli do jejího těla.

 „Buď na věky zatracen! Ani v lidském obydlí, ani v lesích hlubokých nenajdeš mír, klid či spásu. Nikdy tě nebude nikdo milovat…!“ Na chvíli se zarazila a otočila se na mě, když jsem zoufale vykřikla. 

 „A ty…, ty se na to budeš muset celou tu dobu dívat. Ani ty nikdy nenajdeš v smrti vysvobození.“ Pak rukou namířila na Ramona a ten se začal svíjet v ukrutných křečích a bolestech po zemi.  „Ne to ne.“ Zavzlykala jsem. 

„Musí být možnost Glorie…!“ Šeptala jsem, a s hrůzou v očích pozorovala, jak Ramon padl na všechny čtyři a křečovitě zatíná nehty do hlíny. Zvrátil hlavu a zhluboka zařval tak, že všechno živé v okruhu několika mil zalezlo do děr. 

 „Možnost?“ zasmála se Glorie.  „myslíš možnost zvrátit tuto kletbu?“ Její smích se ozýval kolem jako mrskání bičem. Najednou z ničeho nic přestala a podívala se na mě.

 „Nu dobrá. Jestli ho někdy bude nějaká panna milovat takhle…“ ukázala směrem k Ramonovi a mě se podlomila kolena. „ jestli ho nějaká žena bude milovat i v této podobě, tak potom, bude kletba zrušena“. 

„Je tady.“ Ozvalo se najednou ode dveří a já se vrátila zpátky do reality.  

„Děkuji ti, Matyldo.“ Odpověděla jsem potichu, aniž bych se otočila.   

„Všechno bude v pořádku děvče."  Řekla jsem, a podívala se na starší a věčně usměvavou ženu stojící ve dveřích. Měla šedivé vlasy spletené do copu, červenou zástěru a dlouhou plátěnou sukni. Vypadala jako z jiného století. Jako by se zastavil čas a ona se zapomněla převléknout.

 Usmála jsem se na ni. Ona byla moje rodina. Ona, její muž a její děti. Všichni byli naše rodina už skoro třicet generací. Znala jsem její matku, babičku, prababičku až do třicátého kolena. Od chvíle narození až po jejich pohřeb. Už od pradávna si z generace na generaci předávali řemeslo kuchařky a majordoma a také to strašné tajemství, které jsme si nesli naším věčným životem. Věděli o nás vše. Jako i my o nich. 

Sešla jsem dolů do přízemí a pomalu otevřela těžké dřevěné dveře od obývacího pokoje. Bylo tam ticho. Jen dřevo praskalo ve velikém kamenném krbu umístěného v rohu místnosti. A o něj se opíral on. Můj bratr.

 Stál zády ke mně a rukama křečovitě svíral krbovou římsu. Bezděčně jsem se podívala z okna. 

„Ještě mám dvě hodiny, sestřičko.“ Odpověděl na mou nevyřčenou otázku, aniž by se otočil.  

„Slunce zapadne až za dvě hodiny.“ Jen jsem němě přikývla a přistoupila k němu.   „Tentokrát jsem si jistá, že je to ta pravá, Ramone. Našla jsem ji  

 „A neslyšel jsem to náhodou od tebe Ket, už alespoň stokrát?“  Podíval se na mě, a já v jeho očích uviděla ty věčně šibalské plamínky. Začala jsem se smát jak praštěná a pak ho konečně objala. Stále je to on. Nikdy nepřestane dělat ty svoje věčné vtipy. Ani po šesti stoletích osamění a trýzně. Ani šest století utrpení, beznaděje a strašlivých muk ho nezměnilo. 

„Vím, že ano, ale tentokrát se nemýlím. Uvidíš sám.“ Pohladila jsem ho pohledem. Byla jsem si tentokrát opravdu stoprocentně jistá. Nenechala jsem už nic náhodě a hledala jsem všude. Po celém světě a hodně dlouho.

 Věděla jsem, že Ramon už další chybu neudělá. Že když si nebude jistý, tak už to nikdy nepodstoupí a bude raději na věky věků sám a trpět.

 Je to už asi sto padesát let co to vzdal a uzavřel se do sebe. Zakázal si, se zamilovat, protože to pokaždé přineslo jenom žal, zmar a zkázu. Pokaždé, když se zamiloval a doufal ve vysvobození, tak přišla jenom smrt. Vždy dívku zardousil a zabil. Zkrátka, něco bylo špatně. Sto padesát let se straní lidí a většinu času tráví v lesích. A já celou tu dobu hledám odpověď, i ji. A teď myslím, že mám oboje.