Schůzka s osudem 2 část

 OČIMA  DIANY STOCKOVÉ                                                                            

    Měla jsem pocit, jako bych jela už celou věčnost. Reflektory auta ozařovali jen silnici přede mnou, jinak byla černočerná tma. Už nejméně dvě hodiny tu bloudím a stále nic. Jenom stromy a lesy široko daleko. Ještě jsem nepotkala živé duše, ani žádné auto. Jako bych tu byla úplně sama.  Asi jsem se zamotala v té vesnici, co jsem se ptala na cestu, pomyslila jsem si a vzápětí mi přejel mráz po zádech. Byla taková zvláštní. Už ten název Vlčí Jáma, mi připadal pochmurný. A pak ti lidé, když zjistily kam jedu, chovali se najednou tak odměřeně a divně.  Dívali se na mě jako bych přišla přinejmenším z jiné planety.                                                                                                

 „Tam nikdo nechodí. V těch lesích straší, slečno.“ Zněla mi v uších pumpařova slova. 

 Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala obavy a křečovitěji sevřela volant.  I přes záři světel se mi zdálo, že v té tmě nevidím okraje silnice. Nalepila jsem nos pomalu až na přední sklo auta, a stále udržovala svoji dvacetikilometrovou rychlost.  Neustále jsem těkala očima ze strany na stranu, a co chvíli jsem se podívala do zadního zrcátka s nadějí, že snad uvidím zář reflektorů. Ale byla jsem sama. Úplně sama, v této bohem i lidmi zapomenuté pustině.                                                                 

   „Sakra Ket! Kam mě to kruci táhneš.“  Zakřičela jsem do ticha, zastavila u krajnice a popadla telefon z palubní desky.

 Žádný signál. Co budu dělat? Začínala jsem pomalu panikařit. Neustále jsem svírala volant a dívala se do tmy mezi stromy. Bylo to tak strašidelné. Děsivé. Neviděla jsem ani nos před sebou. Najednou můj zrak spočinul na dvou červených tečkách mezi stromy. Světla? Že by oči? Strachy se mi postavily všechny chlupy na těle a v panice jsem se snažila nastartovat. Motor ale jenom lehce zavrněl a konec. Už ani nehlesl. Auto zrovna teď začalo stávkovat.  

 S třesoucími prsty jsem ještě jednou vytočila Katarinino číslo, ale bezúspěšně. Zoufale jsem toužila vymyslet nějaký plán. Podívala jsem se na cestu před sebou. Asi sto metrů po cestě se to svažovalo do kopce. Snad tam bych mohla signál chytit, blesklo mi hlavou a vystrašeně se zadívala na vysněný bod. Pomalu a potichu jsem vystoupila z auta. Několikrát jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila.  Srdce jsem cítila až v krku a bušilo tak divoce, že se mi zdálo, že mi musí každou chvíli vyskočit z hrudi. Pak jsem se zběsile dala na útěk. Sto metrů. Říkala jsem si, sto metrů není tak daleko. Když jsem doběhla až na kopec sotva jsem popadala dech.                                                                                          

 „No tak. Musíš!“ Vzlykala jsem a zoufale zírala do telefonu. Nic. Zase nic.

 „Pane bože!“ Přikryla jsem si ústa rukou, když jsem si uvědomila, že jsem to vykřikla nahlas.

 Zaposlouchala jsem se do ticha. Šumění listí. Skřeky nočních ptáků a pak, takový zvláštní zvuk. Jakoby se lámaly větve pod něčí vahou. Strachy se mi podlomily kolena. Zdálo se mi, jako kdybych slyšela něčí hluboké oddychování. Funění. S nadějí jsem se podívala zpátky k autu. Ale mé nohy jakoby strachy přimrzly k zemi. Celá jsem se třásla, neustále se rozhlížela kolem a zhluboka oddychovala. Tak hluboce, že jsem slyšela jen zvuk vlastního dechu a tlukot srdce. Teprve když jsem uslyšela další zapraskání větve, jsem se rozeběhla. Ještě kousek. Ještě kousek, opakovala jsem si neustále a běžela jak o závod. Měla jsem pocit, jakoby se větve stromů podél silnice lámaly a to zlověstné funění se stále přibližovalo a přibližovalo. Najednou se mi v té rychlosti podlomilo koleno a já se skutálela ze silnice přímo do příkopu.                                                                            

 „Prosím ne!“ Vykřikla jsem, překulila se na záda a podívala se nad sebe.  V jednu chvíli jsem měla dojem, že vidím nějakého psa. Netvora. Zvíře. Nebo něco, co snad ani nebylo z tohoto světa. Hrůzou se mi zatmělo před očima a hned vzápětí jsem omdlela.