SCHŮZKA S OSUDEM 3 ČÁST

 Když jsem se probudila, byla jsem v nějaké místnosti. Ležela jsem na posteli nedaleko otevřeného a plápolajícího krbu. Rozhlédla jsem se kolem. Vypadalo to jako nějaký srub. Malým oknem dopadalo do místnosti denní světlo.  Zdi byli z dřevěných kuláčů a na stěnách vyseli vydělané kůže z divoké zvěře. Těžký dubový stůl, několik židlí a všude plno svíček a olejových kahanů. Připadala jsem si, jako kdybych se ocitla v jiném století. Vyděšeně jsem se posadila a stáhla ze sebe vlněnou deku. No ne! Jsem skoro nahá. Vytřeštila jsem oči a hned se zase přikryla až po bradu. Měla jsem na sobě jen tričko a kalhotky. A ovázaný kotník? Vystrčila jsem nohu zpod deky. Ale jak to? 

   „Co tu sakra dělám?“ Řekla jsem nahlas a vykřikla, když se mi za zády ozval hlas.                     

    „To by mě také zajímalo.“  Podívala jsem se na muže stojícího ve dveřích.  Přejel mě zkoumavým pohledem a pak složil náruč dřeva ke krbu.  S obavami jsem si ho prohlédla. Měl na sobě tmavé kalhoty a černou košili měl rozepnutou. Přistihla jsem se, že nepřítomně zírám na jeho nahou

  „Docela by mě zajímalo, co jsi tady nacvičovala. Takhle hluboko v lesích.“  Usmál se a káravě povytáhl obočí.                      

  „Já…“ Začervenala jsem se. „Já totiž jedu na  Carnervilův hrad. A asi jsem se ztratila.“ Pípla jsem a nasucho polkla.        

             „Nemohl…, nemohl bys mě tam prosím odvézt?“  Najednou se začal zhluboka smát. Nejdříve jsem se lekla, ale pak jsem dostala hrozný vztek. No, tak ses pobavil?  Půjdu sama. Prolétlo mi hlavou a snažila se vstát.   

       „To bych ti neradil.“  Řekl najednou a díval se, jak jsem se svalila zpátky do postele, když jsem si stoupla na bolavý kotník. 

    „Sama se daleko nedostaneš. Nejsou tu cesty, chodníky ani silnice. Jsme hluboko, moc hluboko v lesích.“ Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem. Najednou mi to došlo. Kde to vlastně jsem? Jak jsem se sem dostala? Vždyť ještě před chvílí jsem byla na té silnici. Ano. Snažila jsem se volat Ket a pak…, pak ten netvor. 

    „Co…, co to bylo?“ Vykoktala jsem. „Tam u auta. To zvíře…“   Chvíli si mě pátravě prohlížel, než odpověděl.    

   „Sama jsi to pojmenovala. Zvíře.“  Připadalo mi, že najednou nějak posmutněl a zvážněl. Začala jsem být nervózní z toho, jak tam jenom stál a stále si mě zkoumavě prohlížel.      

     „Možná bys měla chvíli spát.“  Řekl náhle, ale nezpustil ze mě oči. „Udělám ti zatím něco k jídlu a přinesu vodu.“ Jen jsem němě přikývla a uvědomila si vzápětí, že jsem si poslušně lehla. Bezstarostně. Sakra, to mi bude muset vysvětlit. Jak to, že dělám jen tak, co mi řekne? Jsem v cizím domě.  S cizím chlapem. Ještě k tomu nevím ani kde, a jak jsem se sem dostala, a já si jdu v klidu spát? Ale nestačila jsem se zeptat na nic. Hned na to, jsem usnula.           

  Probrala mě vůně smažených vajec.                                                                                                        „Odnesu tě.“ Ozvalo se nade mnou, když jsem spustila nohy z postele. Dřív než jsem mohla začít protestovat, mě popadl a posadil ke stolu. Cítila jsem, že rudnu až ke konečkům prstů. Sedím tu s cizím mužem polonahá u stolu, a cítím se… Jak se vlastně cítím? Uvědomila jsem si, že vlastně docela příjemně. Bylo to zvláštní, znala jsem ho sotva den, vůbec nic jsem o něm nevěděla, ale cítila jsem se s ním dobře a v bezpečí.                                                               

 „ Jmenuji se Diana.“  Zašeptala jsem. „Diana Stocková. A ty?“  Přistrčil přede mne hrnek čaje a nespustil ze mne oči.            

„Jednou mi dáš sama jméno.“  Co tím myslí? Ale dřív než jsem mohla začít protestovat, se zvedl a podíval se z okna.    

 „Za chvíli zapadne slunce. Musím jít.“  Vytřeštila jsem na něj oči. Musí jít? To mě tu nechá samotnou? Proč?  

                                                                                                                          

„Neodcházej prosím.“ Zatřásla jsem hlavou. Přeci tu nezůstanu sama. A co to zvíře? A co on, kam jde? A co já vůbec tady samotná? Vystrašeně jsem se podívala z okna.                              

 „Jsi tu v bezpečí. Nemusíš se bát. Vrátím se ráno.“          

 „Ráno?“ Vzlykla jsem a měla jsem chuť pod jeho zkoumavým pohledem zalézt pod stůl. Jen se na mě usmál, otočil se ke dveřím a vzápětí zmizel ve tmě.