SCHŮZKA S OSUDEM 4 ČÁST

 Když jsem se probrala, oknem se draly dovnitř první sluneční paprsky a na stole stál hrnek vonící kávy. Zřejmě už se vrátil, pomyslila jsem si a dobelhala se ke stolu.

 „No ne. Šípková Růženka se probudila?“ Zubil se na mě ode dveří. Nechápavě jsem pokrčila rameny.  

 „Je skoro jedna hodina odpoledne.“  Vyvalila jsem oči. Tolik? Rozhlédla jsem se po místnosti.  

„Tady hodiny nenajdeš. Řídím se podle slunce.“ Podle slunce? On je opravdu zvláštní. Honilo se mi hlavou tisíce otázek a stále jsem si ho nenápadně prohlížela. Přistihla jsem se při tom, že se mi vlastně líbí, co vidím. Ale co tu dělá? Proč žije tady v lesích? Je snad dřevorubec, nebo tak něco? 

 „Mimochodem, děkuji za kafe.“  Jenom přikývl a ukázal na židli přede mnou. 

„Přinesl jsem ti z auta pár tvých věcí. Třeba se budeš chtít převléknout.“   Nechápavě jsem se podívala na tašku před sebou.

 „Ty jsi byl u auta? Ale jak…“ 

 „Ludvík se o něj už postaral.“ řekl jenom a dál něco krásně vonícího připravoval nad ohněm. Najednou jsem si uvědomila, že mám hrozný hlad a nasála tu vůni.  

 „To je náš majordomus.“ Řekl náhle, jako kdyby mi četl myšlenky. Rozhlédla jsem se kolem. Majordomus? Hm. Asi mám dlouhý vedení, ale nechápu. V hlavě mi to šrotovalo, jak jsem se snažila nějak poskládat tu mozaiku.  Opuštěná silnice. Žádný signál. Pak to zvíře. Pak se ocitnu zde. Nakonec ještě Ludvík. Zamračila jsem se na jeho záda. 

„Nechceš mi to prosím trochu vysvětlit?“ Vyhrkla jsem. Byla jsem zoufalá a zmatená. Jen si povzdechl a přistrčil přede mne talíř s jídlem.  

 „Všechno jednou pochopíš.“  Řekl nepřítomně a jen mne stále sledoval.

 „A toho dne se děsím.“    Zbytek odpoledne se mě snažil evidentně ignorovat, i když jsem si všimla, že mne neustále sleduje. A vlastně jsem přistihla i já sebe, že kdykoliv jsem věděla, že se na mě nedívá, tak na něj nepřítomně zírám.  Bylo to podivné, protože jsem měla dojem, jako kdybych sem patřila. Jako kdybych ho znala, i když o něm vlastně nic nevím. 

 Když se pak zase se mnou večer rozloučil a odešel, dlouho jsem nemohla usnout. Neustále jsem na něj musela myslet. A pak ten šramot a oddychování co se zvenku ozývalo. Lámání větví, hučení větru a hlavně ten příšerný řev. Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Znělo to jako řev raněného zvířete. Jako řev deseti raněných zvířat.  Strachy jsem ani nedýchala a neodvážila se, vystrčit nos s pod deky. 

„Nemohla…, nemohla bych se tu někde vykoupat?“  Zadívala jsem se na něj s prosbou v očích, když jsem na druhý den ráno dojedla snídani. Cítila jsem se po probdělé noci vyčerpaná, unavená a špinavá. 

 „No, vodovod tady zrovna není, ale…“ změřil si mne pohledem, „jestli chceš, je tu něco lepšího.“ 

S obavami jsem pokrčila rameny, ale nesnažila jsem se klást jakýkoli odpor, když mě vzal do náručí, a nesl vyšlapanou pěšinkou mezi stromy, až k malebné vodní tůni. Byla to nádhera. Uprostřed lesů takový ráj. Tyrkysově modrá průzračná voda, do které dopadal z přilehlého skaliska nádherný vodopád. 

 „Bože, to je nádhera.“ Vydechla jsem, když mne postavil na zem.  Nic krásnějšího jsem ještě neviděla. Připadala jsem si jako v nebi. Sluneční paprsky ozařovaly hladinu, která se leskla jako zrcadlo. Kapky vody padajícího vodopádu vypadaly jako závoj z perel. Byla jsem tak uchvácena tím pohledem, že jsem si ani nevšimla, jak se můj zachránce pomalu začíná svlékat. 

„Co…, co to děláš?“ Vykřikla jsem zděšeně, když jsem si všimla, jak si pomalu rozepíná košili. 

 „Chtěla ses vykoupat ne?“

 „ No ano, já…“ koktala jsem a zděšeně sledovala jeho počínání, „ ale proč ty?“ 

„Proč se svlékám?“ Změřil si mě skoro udiveným pohledem,  „normálně se nekoupám oblečený. A předpokládám, že tě tam budu muset odnést.“ Pohodil hlavou směrem k tůni.

 Zachvátila mne panika a zoufale jsem se snažila vymyslet nějakou výmluvu. Že se vlastně vůbec vykoupat nechci. Že se vody bojím. Že…Bože! Všechno bylo hloupé. Co mám dělat? A když odhodil svoji košili, pokoušeli se o mne mdloby.  

„Nemusíš se bát, nechystám se tě znásilnit.“  Usmál se a prstem mi nazdvihl bradu. Najednou jsem si připadala jako malá holka. Bylo mi trapně. Styděla jsem se, ale nenapadla mě jakákoliv přijatelná výmluva.

 „Tak zavři oči prosím.“ Vydechla jsem rezignovaně a s výkřikem si zakryla tvář, když odhodil kalhoty.  „Dobrá tedy.“ Ozvalo se přidušeným smíchem.

„Čekám.“  Třesoucími prsty jsem pomalu odkládala svoje oblečení a neustále sledovala, zda se nedívá. Chováš se jak cudná panna, opakovala jsem si neustále. Nic na tom přeci není, chci se jen vykoupat. Jenom vykoupat. Nic víc.  On mně jen pomůže. Odnese. Nedívá se.  

„No tak to by stačilo ne?“  Se smíchem mě vzal do náručí. Cítila jsem, se jak rudnu pod jeho pohledem. Vždyť si mě nepokrytě prohlíží a vůbec to neskrývá. Jsem nahá s cizím mužem, který je také nahý. Nahý? Bože, najednou mi to došlo. A v tu chvíli mne postavil do vody, a já odskočila, jako kdybych se popálila. Zřejmě jsem ho pobavila, protože se začal zase zhluboka smát. Zamračila jsem se na něj a odplavala kousek dál. Opláchla jsem své tělo pod padajícím vodopádem a posadila se za závoj kapek padající vody.  

„Vážně ze mne nemusíš mít strach.“ Zašeptal najednou u mého ucha a stáhl mě k sobě do vody. S výkřikem jsem se chytla jeho ramen a snažila se popadnout dech. 

 „Ale bojím se, že ten den jednou přijde, Diano.“  Vydechl skoro u mích úst. Byli jsme teď tak blízko. Tak blízko, že jsem cítila tlukot jeho srdce. Slyšela jeho zrychlený dech a viděla jeho třesoucí se prsty, když mi jeden neposlušný pramen vlasů zastrkával za ucho.

 Nedostávalo se mi vzduchu do plic a i můj mozek začínal stávkovat. Očima kroužil v mé tváři a vypadalo to, jakoby čekal na svolení. Jakoby čekal, jestli ho odstrčím, nebo začnu křičet či utíkat. Ale ničeho z toho, jsem nebyla schopná. Nic takového jsem vlastně ani nechtěla. Jen jsem stála a dívala se na něj. A když se začal pomalu sklánět, aby mě políbil, zavřela jsem oči a polibek mu vrátila. Nikdy jsem nic takového nezažila. Nikdy. A kdyby mě nedržel, jistojistě bych se mu sesunula k nohám. 

 „Pozítří je úplněk Diano, budu tě muset odnést na hrad.“  Šeptal zadýchaně a zamyšleně mne při tom hladil po tváři.  Ale proč? Proč zrovna teď? Zavrtěla jsem hlavou k odporu. Uvědomila jsem si, že nechci. Že chci zůstat tu a s ním.

 „Na hrad?“ Došlo mi konečně a zadívala se na něj s otázkou v očích.

 „Jmenuji se Ramon. Ramon Carnervil.“