SCHŮZKA S OSUDEM 5 ČÁST

  OČIMA   RAMONA CARNERVILA                                                                                                                    

 Díval jsem se na její spící obličej.  Už hodně dlouho jsem necítil takový pocit. Uvažoval jsem, zda je vůbec možné, zamilovat se. Zamilovat se v tak krátkém čase, a tak zoufale. I když, co pro mne vůbec znamená čas. Roky. Desetiletí. Staletí. Nekonečné čekání a soužení. Věčná samota a utrpení. Čekání na rozhřešení a odpuštění. Čekání na ni.

 Zoufale jsem si prohrábl vlasy. Možná čekání na zázrak. Pomyslel jsem si, však…, mohla by mne milovat?  Netroufal jsem si doufat.  Netroufal jsem si ani pomyslet na to, co se stane, až uvidí mou druhou tvář. Byla tak sladká a nevinná. Vůbec netušila, že jsem ji dal do čaje prášky na spaní.  Musel jsem. Dnes v noci jsem ji chtěl odnést na hrad a ona mě v té druhé podobě nesmí vidět. Alespoň zatím.                                                         

  Ještě jednou jsem přejel očima obraz spící dívky v mé posteli a pak ji vzal opatrně do náručí.  Bože kdyby se tak probudila, pomyslil jsem si. Určitě by hrůzou zešílela. Vzpomněl jsem si, když jsem poprvé viděl svůj obraz v zrcadle. Tehdy jsem chtěl zemřít. Cožpak může takovou zrůdu milovat? Pohladit. Políbit.  Nebo dokonce…Zavřel jsem oči a po tváři mi skanula slza. Nemožné, nikdy se se mnou nemůže milovat. Musela by být slepá. Nikdy.                                                                                                  

  Nesl jsem ji hlubokým lesem na náš hrad. V této podobě, to pro mne byla hračka. Byl jsem rychlejší a silnější, než kdokoliv na této planetě. Ale byl jsem nestvůra. Mé vzezření se nedalo přirovnat ničemu, co jsem kdy viděl nebo znal. Ani člověk ani zvíře. Přesně tak, to Glorie tenkrát vyslovila.  Kdyby mi alespoň vzala i moji duši, mou podstatu, mé vědomí abych se tak netrápil. Abych tolik netoužil po lásce a konečném rozhřešení. Ale bylo to ještě horší. Mnohem horší. Zítra byl úplněk. A to byl den, kdy opravdu jsem byl hoden toho titulu.  Byl to jediný den, kdy se vypnou moje city a emoce a zůstane jen prázdná skořápka. Jen vraždící monstrum.                                                                                            

  Měsíc co měsíc při úplňku, se nechávám přikovat ve sklepení hradu, abych nemohl ven, protože jenom tak můžu zabránit tomu, abych se netoulal po lesích a nezabil každého, kdo mi přijde do cesty. Však ještě před sto padesáti lety, mi vystrašení a pověrčivý lidé z vesnice přinášeli dary a obětiny. Hluboko do lesů se nikdo nikdy neodvážil a vlastně ještě ani neodváží.  Pověst o tom, že v zdejších lesích straší a skrývá se strašlivá nestvůra, je stále živá a mnoho lidí z vesnice ji rádo přiživuje.                                                                                                                

   Najednou se mi Diana trochu pohnula v náručí, lehce zavrněla a pevněji přitiskla hlavu na mou hruď.  Bože, hlavně aby se teď nevzbudila.                                                                                                                     

   „Pane Ramone. Chlapče…“  Ludvík stál ve vratech a jako vždy, mne vyhlížel. Musel jsem se usmát. Ten starej dobrák byl jako můj otec. Vždycky měl takovou radost, když jsem byl doma.  Nejednou se stalo, že se mne vydal hledat, když jsem se dlouho skrýval v lesích. Vstoupil jsem do haly a nasál nádhernou vůni. Palačinky.  Matylda je dělala vždy, když věděla, že přijdu.                                                                                          

 Opatrně jsem Dianu uložil do postele a vešel do obývacího pokoje, kde už na mě všichni čekali u stolu, kterému vévodil obrovský talíř mého nejoblíbenějšího jídla.                                                                                                         

 „Za hodinu vyjde slunce.“  Zastavil jsem se ve dveřích.                                      

  „A to jako co.“ Zamračila se na mne moje sestra a ukázala na prázdnou židli vedle sebe.                                                                                                        

 „Nedělala jsem se s nimi jen tak pro nic za nic.“ Zahartusila Matylda na oko. „ Tak už si sedni, chlapče, nezačneme bez tebe.“                                         ‒‒‒‒‒‒‒