SCHŮZKA S OSUDEM 6 ČÁST

 Zdálo se mi, že za poslední měsíc, se toho událo tolik, co ne za posledních šest set let. A já zjistil, že jsem se bezhlavě, zoufale a bláznivě zamiloval. Nevynechal jsem jedinou příležitost k tomu, abych byl s ní. Abych se k ní mohl přiblížit, dotknout se ji, pohladit, nebo dokonce políbit. Zavřel jsem oči. Bože. Tolik jsem po ní toužil.  Po její přítomnosti. Po její lásce a po jejím těle.

 Celý měsíc jsem se, k velké radosti ostatních zdržoval většinou na hradě a blízkém okolí. Ukazoval jsem ji zapomenuté studánky, staleté buky i horská jezera. Četli si ve starých knihách a mapách. Snídali spolu, obědvaly, smály se. Byl jsem šťasten.  Nedokázal jsem se od ní vzdálit, a ani jsem nechtěl. Ale také jsem ji nedokázal říci pravdu. Tolik jsem se toho dne bál. Bál jsem se dne, kdy zjistí, co jsem zač. 

Diana byla tak jiná než ženy, které jsem doposud poznal. Plná zájmu, něhy, pochopení a citu. Cítil jsem, že i ona je ráda v mé přítomnosti, ale přesto jsem ten den stále oddaloval.               

 Vzpomněl jsem si na její výraz, když jsem se každý večer vytrácel z domu.  Už po několikáté mne prosila, abych zůstal. Abych jí vysvětlil účel mého odchodu. Abych neodcházel. Po tváři mi přelétl úsměv. Někdy jsem měl dojem, že snad žárlí. A myslím, že jsem se o tom přesvědčil zrovna dnes, když se najednou ve dveřích objevila naše dávná přítelkyně Regina.                                                                          

  Regina byla jediná, která o nás věděla vše. Historie jejího rodu se táhla napříč staletími. Znal jsem její hodně dávnou příbuznou upálenou na hranici za čarodějnictví, zrovna tak jako všechny její následovnice. Ale Regina byla jiná. Měl jsem pocit, že v ní se všechna ta síla nadpřirozenosti, moci a síly tisíckrát znásobila.                                           

      „Tak mě tady máte.“ Zahalekala ve dveřích. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát, když jsem uviděl Dianin překvapený a udivený výraz, když si ji změřila pohledem. Reginin osobitý a originální vzhled vypovídal za vše. Její dlouhé modročerné vlasy spletené do dredů se jí čepýřily okolo hlavy. Oči i rty měla zvýrazněné černou barvou a na sobě jakýsi černý šat pod kolena, zavázaný v pase provazem. Docela jsem ji i podezíral, že ho ukradla z nějakého popraviště. Na nohou vysoké šněrovací boty a korunu tomu všemu dával had omotaný kolem krku.                                       

Viděl jsem, jak se Diana zamračila, když se mi Regina pověsila okolo krku a s temperamentem sobě vlastním, mne políbila.                                            

  „Máme šedesát šest dní, dvanáct hodin a sedmnáct minut.“ Řekla, když se konečně usadila do křesla u krbu a podívala se na ohromné hodinky na své ruce.  Změřila si vševědoucím pohledem všechny přítomné a po té, co se za Dianou zaklaply dveře, se na mne zamračila.                                   

  „Ty jsi ji to ještě neřekl?“ Jen jsem svěsil ramena, otočil se ke krbu a zaťal nehty do římsy. Copak můžu? Měl jsem strach. Tolik jsem se bál její reakce.                                                                                                             

    „Ta Glorie tě musela hodně nenávidět. Ještě nikdy jsem se nesetkala s takovým kouzlem. Většinou jde nakonec všechno zlomit a obejít, ale tohle…“ Dramaticky se odmlčela, jako kdyby si potřebovala srovnat myšlenky.                                                                       

 „Její kouzlo je velice mocné, proto to nikdy nevyšlo. Ale přišla jsem na to…“                                                                              

     „No dobrá, dobrá, tak už to konečně vyklop Regino.“ Zamračila se Ket a pohladila hada, visícího ji okolo krku.

„Nebo ti tu tvou Bohunku uvážu do kravaty.“                                                                                                                

„Je jediná možnost a ta nastane přesně za šedesát šest dní…“     

                         „Regino!“ Skočila ji do řeči moje sestra. „To už jsme slyšeli. A dál?“      

  Čarodějka se ale ani na vteřinu nenechala vyvést z míry. Evidentně si ve svém dramatickém výstupu libovala.                                                              

 „Přesně za…, tedy za tu dobu, nastane chvíle, kdy se dá to kouzlo zlomit. Zatmění slunce. Zatmění slunce na jednom každém, konkrétním místě na planetě, se opakuje jen jednou za třistašedesát let.“ Rozhostilo se ticho, při kterém by i špendlík, bylo slyšet spadnout na zem.                       

 „A za mé značné podpory a Gloriiny podmínky, kterou bohužel, nedokážu obejít, se to může podařit.“                                                                  

  „Jaké podmínky Regino.“ Ozval jsem se po chvíli a s obavami očekával její odpověď. Asi jsem to už věděl ještě dřív, než to vyslovila. Věděl. Tušil. Očekával a přesně toho se bál.                                                                 

  „Musíte spojit svou duši, mysl i tělo v jediné. A to přesně v tom jednom okamžiku Ramone. V okamžiku tvého zrození.“  Zadívala se na mě s pochopením a podporou v očích. Jen jsem němě přikývl. Pochopil jsem.