SCHŮZKA S OSUDEM 7 ČÁST

 OČIMA  KATARINY CARNERVILOVÉ           

                                                                            Už několik dní jsem pozorovala, jak se Diana pere sama se sebou. Věděla jsem dávno, že to nebude lehké. Že Diana je trošku, řekla bych staromódní, ale začínala jsem být nervózní i já.

  Utíkal nám čas. Poprvé za několik století, jsem cítila, jak je vzácný. A po hodně dlouhé době, nám ho moc nezbývalo.                                                      

  „Tímhle tempem, nám nebude stačit ani šestsetšedesátšest dní.“  Zlobila se Regina, ale já zcela chápala Ramonovi obavy. Den za dnem odkládal své vyznání a noc co noc se vytrácel do tmy, aby ještě alespoň o jediný den oddálil to strašné odmítnutí. Já ale byla přesvědčena, že Diana je ta pravá. Pracovali jsme na tom s Reginou spoustu let, než jsme ji našly. Než jsme přišly na ten klíč, který zlomí to hrozné prokletí.               

   Můj bratr se opravdu zamiloval. Byla jsem šťastná i za něj. I když malinkou obavu jsem měla. Už jednou byl zamilovaný, a jak to dopadlo. Šest století utrpení.                                                                

 Vzpomněla jsem si na včerejší rozhovor s Reginou.       

  „Nech mě to udělat Ket. Je to jenom malé kouzlo. Nikomu to neublíží. Jen si konečně přizná, co k němu cítí.“  Rezolutně jsem zavrtěla hlavou. Vůbec se mi to nelíbilo. Regina chtěla dát Dianě nápoj pravdy, ale jak já ji znala, určitě by se pak zatvrdila. A my časem mrhat nesmíme.  Nicméně, to čeho jsem byla svědkem, mě utvrdilo v tom, že si Regina stejně prosadila svou.                               

  „Zopakuj to, Diano.“  Ramon chytil prchající Dianu a přirazil ji ke zdi.

„Běž pryč, Ramone. Já vůbec nevím, co to se mnou je.“                         

Oba zhluboka oddychovali, dívali se jeden na druhého a sotva popadaly dech. Vypadalo to, jako kdyby měli co chvíli vybouchnout jak papiňák.            

 „Můj bože, tolik po tobě toužím.“  Vydechl do jejího ucha. 

„Řekni to, Diano. Řekni to.“ Zuřivě zavrtěla hlavou k odporu a zavřela oči.    

 „Ne já nechci…, prosím“.  Jedním prstem jí nadzvedl bradu, díval se jí zblízka do očí a těžce oddychujíc, vydechl do jejích úst.                                     

 „Toužíš po mě, lásko?“            

 „Toužím, toužím po tobě, už od toho polibku v tůni.“  V ten moment ji přitiskl ještě více ke zdi a začal ji hladově líbat. Hladově. Náruživě. A Diana mu polibky vracela stejně vášnivě.  Bylo v tom tolik lásky a touhy, co už jsem dlouho neviděla. Bylo v tom všechno.                                           

 Snad měla Regina pravdu, blesklo mi hlavou. A i když se Diana poté, snažila Ramonovi vyhýbat, něco se změnilo. Napětí mezi nimi by se dalo krájet a vyvážet na kila.   

 „Slyšela jsem dnes v noci hrozné zvuky ze sklepení.“ Řekla Diana, když vstoupila do místnosti, kde zrovna připravovala Matylda večeři na stůl.  

 „Strašlivý řev a řinčení řetězu.“ Všichni jsme zamrzli v pohybu, zadívali se na ní a čekali.                                                                                                        

 „Nechcete mi už říci konečně, co se tady děje?“ Těkala očima z jednoho na druhého. „Nic takového, jsem ještě nikdy neslyšela, bylo to…“ Zarazila se, dala ruce v bok a zadívala se na Ramona.

 „Nechceš mi ty, říci, co se tady děje? Každou noc se vytrácíš ven. Nikdy nejsi večer se mnou…, s námi.“ Zakoktala se a v očích se jí zaleskly slzy.

„Žiješ v lesích, jako nějaké…“                                                   

 „Zvíře?“ Přerušil ji Ramon.        

  „To…, to jsem neřekla.“ Znejistěla a jedna slza se jí skutálela po tváři. Jen si povzdechl, podíval se z okna a pak se se smutkem v očích zadíval na Dianu.                                  

 „Ale přesně tak mě pojmenuješ, lásko. Tolik se děsím toho, že pojmenuješ.“                

 Věděla jsem, co chce udělat. Pochopila jsem to, když jsem viděla jeho raněný výraz. Jednu ruku vztáhnul k ní a něžně jí setřel slzu s obličeje.              

   „Miluji tě, Diano.“ Ještě jednou se otočil do okna a v ten moment poslední paprsek slunce, zapadl za obzor.

 Naposledy zakroužil očima v její tváři, zvrátil hlavu a zhluboka zařval. Ztěžka padl na kolena, zatnul nehty do parket a jeho tělo se začalo zmítat v ukrutných křečích. Zaťaté nehty na podlaze změněné v drápy vytvořily deset hlubokých rýh. Postavil se, roztáhl ruce a knoflíčky z jeho košile odskákali na všechny strany. Divoce sebou zazmítal a jeho tvář se změnila k nepoznání. Uši se protáhli do špičky, jeho brada a čelist rozšířily a z úst mu trčely dva ohromné tesáky. Celé jeho tělo i obličej bylo hustě pokryto modře krvavými prstenci žil. Zhluboka oddychoval, jako raněné zvíře a teprve když se přestal třást bolestí a proměna byla dokonána, se podíval na Dianu.  Všichni jsme se na ni podívali. Vypadalo to, jako kdyby zkameněla. Jako kdyby zapomněla dýchat. Když k ní Ramon vztáhl ruku, jen zalapala po dechu a udělala krok vzad.                                     

 „Diano. „ Zašeptal. Ona ale jen zatřásla hlavou a ustoupila o další krok dozadu, až narazila zády na zeď. 

 „Nikdy bych ti neublížil.“ Zasténal a pomalu se k ní přibližoval.                                          

„Ne…, ne prosím, ty jsi…, ty jsi…“ Zavzlykala a rukama se chytila stěny za sebou.                 

 „Tak to řekni. Zvíře. Netvor. Zrůda.“ Z bolestí v očích se od ní odvrátil a udělal krok ke dveřím.  

                                                                                                                              „Ne, to…, to bych nikdy neřekla.“ Zajíkala se, jak se jí zoufale nedostávalo vzduchu.         

 „Bože, pomoz mi.“ Zasténal po chvíli Ramon a pak zděšenou, vystrašenou a překvapenou Dianu vzal do náručí a zmizel v lese.