V ZAJETÍ STÍNŮ 10 ČÁST

 Nervozně jsem přecházel po svém novém pokoji sem a tam.  Ještě teď jsem nemohl pochopit, co mě to zase napadlo.  

„To jsem ale pitomec.“.  Nadával jsem si neustále dokola. 

„To nemůže napadnout nikoho jiného, jenom mě.  Největšího pitomce na světě.“  Vstoupit do jámy lvové.  Dobrovolně a vlastně i rád.  Nastěhovat se k původním do baráku.  Bože, já jsem fakt blbec!  Co vlastně čekám?  Že se mi Elena vrhne láskyplně a s radostí do náručí?  A že mě s radostí nebude škvařit ve vlastní šťávě?

  Co chvíli jsem se zastavil a zaposlouchal se do zvuků z vedlejšího pokoje.  Elena byla asi pěkně vytočená.  Z vedlejšího pokoje se ozývaly rány a dupání.  Ještě že, jsem si rozmyslel to, že budeme spolu sdílet jednu ložnici, pomyslel jsem si.  Už teď, by ze mne byla určitě, jen hromádka popela. 

 Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Oni by mi to fakt dovolili, abych se nastěhoval rovnou do její ložnice. 

 „Neuvěřitelné!“.  Vyhrkl jsem nahlas, když mi to došlo.  Původní a moji dvorní dohazovači.  Super!  Co víc si můžu přát, než se stát oblíbenou hračkou pro původní.  Jejich pejskem a pokusným králíkem v jednom.  Z hrdla se mi vydral hrdelní smích.  Nemohl jsem si pomoci.  Přišlo mi to najednou strašně k smíchu.

  Všichni jak tam jsou, by mne nejraději ještě před pár dny viděli mrtvého,a teď?  Jsem jejich poslední naděje.  Jaká ironie.  Praštil jsem sebou na postel a zadíval se do stropu.  Tikot hodin na protější stěně, mi najednou připadal jako zlověstné předzvěstí.  Nu co!  Pomyslil jsem si.  Co jsem si navařil, to si taky sním.  A stímto předsevzetím jsem se vyřítil ze dveří. Seběhl jsem po schodech a otevřel jedny dveře. 

 „Kruci!“.  Vztekle jsem je zabouchl,když jsem nakoukl do kuchyně. Proč je tady tolik dveří sakra.  A teprve třetí pokus byl ten správný. Vstoupil jsem do jídelny a všichni už samozřejmě seděli u stolu.  I Elena . 

„Řekl jsem, že večeře je v osm!“.  Podíval se na mě káravě Klaus a všichni do mě zabodli svůj pohled.

 „Trochu jsem se zdržel , jelikož jste mi zapomněli dát plánek.“.  Vykouzlil jsem svůj neodolatelný úsměv a sedl si na jediné volné místo.  Vedle Eleny. 

„ A jelikož já samou radostí z vašeho štědrého přijetí...,si úplně zapomněl značkovat cestu, jako vaše hodné a oddané štěňátko...,trvalo mi to trochu déle.“.  Elena nervozně poposedla a pohrdavě zasyčela. 

 „Fajn!“. Klaus mne spražil pohledem. 

 „Konečně tedy můžeme jíst.“  Procedil mezi zuby a chopil se své sklenice. 

 „A modlitba nebude?“.  Zamrkal jsem na Elenu.

„ Jo!  Pomodli se ,aby jsi se dožil zítřejšího rána!“.  Vyprskl Finn. 

 „Třeba tě bůh vyslyší...,a já tě nezabiji!“.  

„No!  Myslím, že by jsi se měl pomodlit spíše ty!  Švagře!“.  Zašklebil jsem se na něj.  Bylo mi jasné, že kdyby jenom trochu mohl, už bych tu tak klidně neseděl. 

 „Myslím,že by jsme měli Eleně zdělit náš plán“.  Vložil se do toho Elejah a uklidnil Finna pohledem.  

„Plán?  Jaký plán?“.  Zakuckala se Elena. 

 „Víš přeci, že jsme ti slíbily,že ti uspořádáme ples ne?“.  Usmála se Rebeka.

  „Ples?! Cože?!  Zbláznily jste se?“.  Vykřikla Elena zděšeně a nervozně těkala očima z jednoho na druhého.  

„Jaký ples, pane bože!  Vždyť...,to jste mi slibovali před deseti lety.  Když mi bylo deset.“  Křičela a z očí, div, že se ji nemetali blesky.  

„No vidíš!“.  Špitla Rebeka a usmála se na ni.  

„Nezapomněli jme.“.  Elena zalapala po dechu.  Několikrát se nadechla jako by chtěla něco říci a svěsila ramena.  

„Ale...,Ale já …,teď už žádný ples nechci!“.  Řekla už tišeji. 

 „Bude se ti to líbit Eleno.  Vybereme ty nejkrásnější šaty...,..hmm?“.  Rebeka s nadějí povytáhla obočí. 

„Zatančíš si...,třeba s Damonem.“.  Najednou se všichni podívali na mě.  I Elena.

  „Cože?!  S ním?!  Nikdy!  Na mou duši jste se snad opravdu už všichni zbláznily!“.  Vřeštěla, až ji hlas přeskakoval do vysoké fistule. 

 „Co to do vás vjelo kruci!“.  Vztekle praštila do stolu.

 „Nastěhujete sem tohle individuum..!“  Změřila si mě nenávistně pohledem.

  „A pak mi ho pomalu chcete i nastěhovat do ložnice,a teď tohle!  Kdyby jste nebyli původní, myslela bych si,že vás ovlivnil sakra!“.  Vyskočila od stolu tak rychle,až se židle převrhla a z duněním dopadla na zem. 

 „Nikdy!  Nikdy!  A ještě jednou nikdy!  To je odpověď na všechno..,co se tohohle psychopata týká!“.