V ZAJETÍ STÍNŮ 11 ČÁST

 

Naštvaně jsem se na sebe podívala do zrcadla. 

 „Tak tyhle už vůbec ne!“.  Procedila jsem vztekle skrz zuby a strhala ze sebe už páté šaty.  

„Co se to tu kruci děje!?  Mluv!“.  Zamračila jsem se na Rebeku.  Vůbec jsem to nechápala.  Měla jsem vážně pocit, že tu všem přeskočilo.  Ještě nedávno, mě Klaus nepustil k žádnému chlapovi na deset kroků...,a teď? Nejraději by mě tomu ignorantovi strčily rovnou do postele.  Všichni,i ona.  Znovu jsem se na ni zamračila.  To jsem si myslela, že jsme sestry.  Houby!  Měla jsem pocit ,že kdyby bylo po jejím, tak už se mi válí v posteli.  Takový...,takový...!  Krev mi začala vřít v žilách ,už jen při vzpomínce na něj.  Nafoukanec.  Ignorant.  Pitomec.  

„A co tyhle?“.  Trhla jsem sebou, když mi Rebeka strčila před nos další šaty. 

 „Nikam nepůjdu!“.  Dupla jsem si a založila ruce na prsou. 

„Nemůžete mne donutit!“.  Všimla jsem si,jak ji zacukalo v koutcích úst. 

 „Myslíš?  Vždyť víš, že když si Klaus vezme něco do hlavy...“.  Jo,to je pravda, pomyslila jsem si.  Nic ho nezastaví.  A nepomůže nic.  A  to už jsem zkusila skoro všechno.  Prosby.  Pláč.  Vzdor.  Lísání i odmítání. Nepomohlo nic.  Nic!  Vůbec to s ním nepohnulo.  Přitom, mi nikdy nedokázal nic odmítnout.  Až teď.  Zrovna teď!  Zrovna teď, si umane, že mi snad obstará chlapa, či co?!  A zrovna takového.  Proč jeho?!  Se vážně pominul?   Kruci!  Znechuceně jsem si natáhla ten kus hadru.  

„To je ono!“.  Vykřikla rozjařeně Rebeka. 

 „Jsi nádherná.  Ty se budou Damonovi líbit.“.  Měla jsem chuť ji něčím praštit po hlavě, aby se ji rozsvítilo.  Tak na to ať zapomene.  Jemu se líbit nemusím.  Vlastně ani nechci.  A vlastně chci, abych se mu ošklivila.  Sakra.  Fajn!  Nic jiného, mi asi nezbývá,než na ten ples jít.  Ale...,Ale , v žádném případě se on...,ke mě nepřiblíží na krok. 

 Uznala jsem, že jsem prohrála a nechala jsem se navléct do těch šatů.  Když jsem se podívala do zrcadla, úplně jsem se zhrozila.  Bože!  Vždyť..., vždyť vypadám jako nějaká prostitutka.  Ještě nikdy jsem neměla takový výstřih. Ještě nikdy jsem neměla žádný výstřih.  Zalapala jsem po dechu. Dlouhé šaty obepínající mé tělo, jemně splývaly až k zemi. Má ňadra se drala nebezpečně ven , z toho nepovedeného výstřihu a ještě k tomu, mi Rebeka vysoko vyčesala vlasy. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a zírala na sebe do zrcadla. 

„ To...,to nemyslíš vážně?  Že ne...,Rebeko?“.  Otočila jsem se na ní, s nadějí v očích.  Zářila jako měsíček.  Popadla mě hrůza a ztěžka jsem polkla.  V tom se ozvalo zaklepání a hned vzápětí se otevřely dveře.  Dovnitř vstoupil Klaus.  Ten zrádce.  A hned za ním, se do dveří vřítily další zrádci.  Zpražila jsem je všechny čtyry nenávistným pohledem. 

 „Jsi nádherná.“.  Usmál se na mě Klaus. 

 „Jo, to už jsem slyšela:“.  Pokrčila jsem nos. 

 „Až tě uvidí, roztaje jak...“.  Zakřenil se na mě Kol.  Bojovně jsem vystrčila bradu a výhružně se na něj podívala. 

 „Tak aby bylo jasno!“.  Změřila jsem si pohledem jednoho po druhém. 

 „Jdu na ten ples poněvadž, mi nic jiného nezbývá.  Poněvadž, jste se všichni zbláznily!  Ale v žádném případě...“.  Snažila jsem se mluvit jasně. Nahlas.  A rázně a pomalu vyslovovat každé slovo. Tak, aby to pochopily, protože jsem měla vážné podezření, že se jim všem zatemnil mozek.

  „V žádném případě...,s ním nebudu mluvit.  Nebudu s ním tancovat.  Nechci ho vidět.  A nechci o něm slyšet! Je to jasné?!“.  Zadívala jsem se jim do očí. 

 „Copak jsme tě někdy do něčeho nutily?“.  Pokrčil Kol rameny.  

„Sama ucítíš, že ten chlapec tě přitahuje:“.  Prohodil Elejah. 

 „Phe!  On?!  Ani za sto let!“.  Vyštěkla jsem.  

„Tolik času nemáme zlatíčko“.  Usmál se Klaus a nabídl mi rámě.