V ZAJETÍ STÍNŮ 12 ČÁST

 

Zbytečně moc okázalé.  Pomyslil jsem si, když už jsem více jak hodinu, pozoroval dění ze svého místa u baru.  Tohle nebylo nic pro mě.  Žádná zábava.  Žádná bitka.  Málo pití a nudná muzika.  Nespokojeně jsem do sebe kopl, už několikátou skleničku.  Ale co bylo hodně zvláštní...,vypadalo to, že tu snad ani nikomu neležím v žaludku.  A to mě hodně překvapovalo. Sešlo se tu desítky upírů z různých končin a musím říci, že když jsem některé spatřil, měl jsem chuť  vzíti roha . Ano!  Našlo by se jich tu pár, kterým v žaludku ležím určitě.  Ale přesto, přesto, si mě žádný z nich, ani nevšiml.  Vypadalo to, že mě přehlíží.  Že si mne nevšímají. Jsem snad neviditelný, kruci?!  Byl jsem z toho vážně nervozní. 

 Kopl jsem do sebe další skleničku a zbystřil jsem.  Něco se tu děje.  Ono to vážně vypadá, že mne snad původní adoptovali, musel jsem konstatovat ,asi po hodině pozorování.  Všech pět mích bodiguárdů se vážně činilo.  Protože kdykoli, se chtěl ke mně přiblížit nějaký potenciální narušitel ,hned mu jeden z nich zastoupil cestu.  A vlastně to bylo docela uvolňující...,kdyby to ovšem, nebrali tak doslova.  Tahle blondýnka, se mnou chtěla jen tančit.  Zamračil jsem se vztekle směrem, kde zrovna zastoupil Elejah cestu blondýnce, razící si to mým směrem.

  A no tak fajn!  Dneska si asi nezatančím.  Můj pohled zabloudil znovu do rohu místnosti.  A vlastně, jsem nedělal celý večer nic jiného, než ji neustále pozoroval.  Byla krásná.  Nádherná.  Už jen při pohledu na ni, se mi srdce vždy rozbušilo.  Házel jsem do sebe jednu skleničku za druhou, už jen proto, že jsem doufal, že přestanu mít nutkání se zvednout,vrhnout se k ní a vzít ji do náruče.  Nejsem přeci takový blázen.  Nejsem!  Vím, co mě čeká.  A další obsah skleničky, skončil v mém hrdle. Nebo jsem?  A ke svému úžasu , jsem zjistil, že ano.  Jsem ten největší cvok na světě.Zoufalec.  Stracený případ.  A vlastně...,mrtví muž. To byli poslední mé myšlenky, když jsem se zvedal z barové stoličky a mé nohy zamířily samovolně jejím směrem. 

 „Smím prosit?“. Vykoktal jsem, když jsem se zastavil u ní a kochal se její krásou.

  „V žádném případě...!“. Vyštěkla rudá vzteky. 

 „Ti neodmítne svůj tanec!“.  Dokončil za ní větu Kol, který se objevil za mými zády.  Nenávistně na mne vrhla svůj pohled a nadechovala se k odpovědi, když v tom se k ní přitočila Rebeka.  

„Jeden tanec Eleno...,a můžeš jít do svého pokoje!“.  Vypadalo to, že přemýšlí.  Rozhlédla se okolo sebe a pak mi po delším váhání, pomalu podala ruku. Omámeně jsem se natáhl k její krásné ručce, v dlouhé bílé rukavici . A pak jsem ji jako ve snách, odvedl na taneční parket.  Co to se mnou děla?  Sakra!  Připadal jsem si jako panic. Jako školák.  Jako chlap, který vidí poprvé v životě ženskou.

  Nemohl jsem si pomoci.  Už jen její pouhá přítomnost v místnosti, mne vyváděla z rovnováhy.  Už jen to, že jsem se dotkl její ruky, mne vzrušilo.  Stáli jsme uprostřed parketu a já nevnímal nic jiného, jak ji.  Vůbec jsem si nevšiml, že se všichni zastavily a pozorují nás . Že všichni sledují každičký náš pohyb.  A každé mé sebemenší zaváhání, jako by v nich, vzbuzoval strach.  

Jednu rukou jsem pohladil její ručku v rukavici a druhou ji vzal okolo pasu.  Přitáhl jsem si ji blíže a omámeně vdechl její vůni. Projela mnou vlna vzrušení.  Voněla tak krásně.  Sladce.  Nevinně.  I přes látku která halila její tělo, jsem cítil její tep.  Cítil jsem krev v jejích žilách.  Cítil jsem jak pulsuje.  Vře.  Klokotá. Hluboce jsem vdechl, až se mi pomalu zamotala hlava.  Jsem ztracen.  

Udělal jsem pár kroků do rytmu.  Tedy, snažil jsem se o to.  Její vůně a vůbec její přítomnost, mne celého pohltila.  Byl jsem jako omámený.  Jako smyslů zbavený.  Nepřítomně jsem ji hladil po paži.  Po hladké látce.  Byla teplá.  Vřelá.  Horká.  Jemně jsem kroužil po její paži a postupoval víš a víš.  Vařící. Uvědomil jsem si, když moje ruce spočinuly na její holé kůži.  Ano.  Smrtelně vařící.  Ale nemohl jsem přestat.  Nemohl. 

 Přitáhl jsem si ji co nejtěsněji k sobě a sklonil se k jejím rtům.  Nebránila se.  Vypadalo to, že je pohlcena chvílí , stejně jako já.  Přiložil jsem svá ústa k jejím rtům.  Pálila.  Byla horká.  Bože!  Ale tak...,tak sladká.  Zavřel jsem oči a nevnímal tu bolest.  Vnímal jsem jen ji.  A když jsem přiložil ústa k její tepně na krku... Když jsem ucítil její pulsující tepnu pod svými horkými rty.  Stratil jsem se úplně.  Mé tesáky se samovolně vysunuly a já zmámeně zabořil své zuby do jejího krku.  Bože!  Její krev mě pálila na rtech.  V ústech.  Propalovala celé mé tělo.

  Neochotně jsem se od ní odpoutal a zadýchaně se ji podíval do tváře.  Vykřikla.  Vykřikla a zoufale se rozhlédla okolo sebe.  Bylo mi najednou tak slabo.  Tak moc.  Podlomily se mi kolena.  A poslední ,co jsem spatřil bylo...,svůj obraz v zrcadle na protější stěně. Černá, spálená a ohořelá kůže . Celé mé tělo, bylo spáleno pomalu na troud.  Z hrůzou jsem se ještě podíval do jejích očí.  A pak už jsem slyšel jen výkřik.  A ticho.