V ZAJETÍ STÍNŮ 13 ČÁST

 

„Hojí se.“.  Slyšel jsem,  jakoby z dálky.  Celé tělo,  jsem měl v jednom ohni.  Pálili a hořeli mé vnitřnosti.  Byl jsem tak unaven, že jsem nebyl schopen , ani otevřít oči. 

 „Jenom blázen, by se o to, pokusil ještě jednou!“.  Slyšel jsem nějaký hlas  ,který jsem nepoznával. 

 „Potom, co jsem viděl, se obávám, že nám moc času už nezbývá!“. 

 „Přestaňte!“.  Poznal jsem Rebečin hlas.

 „Já ,mu věřím.“.  Zašeptala a hned vzápětí, jsem ucítil, jak mi do úst ztéka cosi mokrého a lepkavého.  

„Věříš tomu, že se chlap nechá uškvařit zaživa, jen proto, aby se dostal ženské pod sukni?!“.  Ozvalo se znovu jízlivě.

  „Takový blázen neexistuje!“.  Spolkl jsem poslední kapičku a cítil jsem, jak se mi pomalinku vrací síla. 

 „Tak dost!“.  Klausův hlas, zahřměl místností.

 „Rebeka má pravdu.“.  Ozval se Kolův hlas po chvíli ticha.  

„Jestli musí být někdo dost velký blázen, aby to dokázal, tak jsem rád, že to je právě on!“.  Zněl , jakoby zadumaně.  

„Nikdy bych nevěřil, že to řeknu...,ale po tom co jsem viděl, se troufám doufat, mu věřit!“. 

 Pokusil jsem se pohnout.  No ne!  Jaká pocta.  Původní věří, že jsem blázen.

  „Ano!  Cožpak jste to neviděli?! Nedokázal,se od ní odpoutat.  Dokud mu síly stačily ,nedokázal...“.  Plačtivý Rebečin hlas mě pomalu, už úplně probral k životu.  Pomalu jsem otevřel oči.  Ležel jsem na zemi.  Okolo mě hlouček původních a pár neznámých tváří.

  „Chorály by nebyly?“.  Vyhrkl jsem.  Musel jsem se usmát.  Připadalo mi to vážně k smíchu, jak se tu na de mnou všichni sklání.  Jakoby se modlili, ke svému spasiteli. 

 Zvedl jsem se ze země a podíval se na sebe . Kruci!  Moje oblíbená košile, to odnesla.  Byla ohořelá, děravá a samí cár.  Rozhlédl jsem se po místnosti.

 „Je nahoře“.  Pohodila Rebeka hlavou. 

 „Tedy, ještě před chvílí byla...“.  Na schodech se ozval dupot a hned vzápětí se rozrazili dveře.  Elena se vřítila do místnosti, jako velká voda. Rozhlédla se kolem.  Oči měla uslzené od pláče a vystrašený výraz, který se ovšem rychle změnil, když mne spatřila.  Ve tváři se jí vystřídalo od ustrašeného a ustaraného výrazu, přes údiv, úlevu, vztek a vzdor i radost.  Ústa semkla do úzké linky a z očí jí sršely blesky. Vzdálenost ode dveří, až ke mně, překonala takovou rychlostí, že jsem to sotva dokázal postřehnout.  

„Nenávidím tě!“.  Vykřikla a hned vzápětí, mi na tváři přistála její dlaň.  Vytřeštil jsem oči.  V životě jsem nedostal, takovou facku.  A dříve, než jsem se stačil vzpamatovat, napřáhla ruku podruhé. 

„Nesnáším tě!“.  Vykřikla znovu a v tu chvíli,  jsem zachytil její ruku, kousek od své tváře.  Zazmítala sebou v mém sevření.  

„Nemůžu tě vystát!“.  Křičela a házela sebou, jak se mi snažila vysmeknout.  Držel jsem ji za zápěstí a díval se ji do očí.  Čekal jsem, až se trochu uklidní.

  „Ty...,ty...,ignorante!“.  Vyprskla.  Malinko jsem povolil.   Mrskala sebou o hodně mocněji  a začala mě bušit do hrudi.   Chytil jsem ji jemně za ramena a čekal , až ji to přejde. 

  „Nenávidím tě!“.  Řekla, už o mnoho tišeji a pomalu plačky.  Podívala se mi do očí a popotáhla.  Zamrkala,  když se ji začali s očí kutálet slzy a než jsem se vzpamatoval, otočila se a vyběhla ze dveří.  Chvíli jsem jen stál a vstřebával, co se stalo. A chtě nechtě,  mi přeběhl úsměv po tváři.  Nenávidí mě?  Nejsem,  zas takový hlupák lásko. Myslím, že tohle ti zrovna neuvěřím.  Teď už né! 

 „ No!  Bylo řečeno...,myslím, že jsme v hajzlu...!“. Vyštěkl Finn mým směrem. 

 „Nechci zpochybňovat tvůj úsudek Finne...!“.  Ušklíbl jsem se na něj. 

 „Ale je znát, že jsi byl v té rakvi, tak dlouho..!“.  Dělalo mi dobře, se dívat, jak se rudý vzteky,snažil ovládnout, a přitom by mi nejraději, zakroutil krkem. 

 „Víš, že bláznům, se nemá odporovat?!“.  Zašklebil, jsem se na něj a otočil se k odchodu.  Musel jsem přemýšlet.  Musel jsem být chvíli sám. A  hlavně..,musel jsem si vzít čistou košili.