V ZAJETÍ STÍNŮ 14 ČÁST

 

Unaveně jsem si sedl na lavičku v zahradě a zadíval se na hvězdy nad hlavou.  Potřeboval jsem být chvíli sám.  Místo toho, abych rovnou ze sálu šel do svého pokoje a vzal si jinou košili, zamířil jsem si to do zahrady .Byl jsem zničený, unavený a vlastně i nešťastný.  Nikdy jsem se tak necítil.  Nikdy!  Nikdy jsem neměl takový pocit prázdnoty.  Prázdnoty, kterou mohla zaplnit, jenom ona. 

 Vždycky jsem si s ženami jen hrál.  Byli pro mě povyražení. Hračka. Zábava . Ale tohle...,tohle je jiné.  Ji jsem miloval.  Po prvé v životě jsem se zamiloval a zrovna tohle, sakra. 

 Ale nejhorší bylo, že můj mozek i mé srdce, mluvily stejnou řečí.  Mé srdce mi dnes říkalo, že se ji chce a touží dotýkat.  Že se ji smím dotýkat.  Že vlastně musím, sic zešílím. A můj mozek?  Neměl by říkat opak?  Varovat mě?  Zastavit mě a říci, stůj sice z tebe zbude pouhý škvarek sádla?  Ne.  Můj mozek, jako by spal.  A nebo možná žádný nemám, kruci.  Povzdechl jsem si.  Vždycky jsem chtěl vlastně vědět, jak to vypadá, když chlapovy spadne mozek do kalhot.  Zřejmě jsem ten případ.  Ušklíbl jsem se sám pro sebe. 

 Už jsem se chtěl zvednout a jít, když jsem uslyšel pofňuknutí.  A znovu.  Elena?  Zbystřil jsem sluch.  Ona pláče? Nemohl jsem tomu uvěřit.  Že by kvůli mně?  Radostí mi poskočilo srdce.  Paradoxně,jsem měl pocit, že mám hned lepší náladu. 

 „Blbec jeden!  Ignorant!“.  Slyšel jsem,jak si mumlá sama pro sebe.  Hmm.  Tak to určitě myslí na mě, ušklíbl jsem se. 

 „Také se ráda procházíš při měsíčku?“.  Řekl jsem, když se vynořila na cestičce přede mnou.  Vypískla. 

 „Co...,co tu děláš sakra!“.  Vykřikla a zamžourala mým směrem.  Všiml jsem si, jak napíná zrak, ale věděl jsem, že v té tmě vidí jen mé obrysy. 

 „Čekám tu na tebe.  Náš tanec ještě neskončil ...“. Zašklebila se na mě. 

 „Phe!  Zbláznil ses?!“.  Vykřikla pomalu zděšeně. 

 „Copak, máš o mě strach lásko?“.  Líbilo se mi jak se durdí.  Celá se napnula a nakrčila nos.  

„Já...,to určitě.  Z radostí tě uškvařím za živa. Ty..,ty...“.  Vztekle si dupla a zavrčela.  

„Hmmm..,tak fajn..,jeden tanec“.  Řekl jsem, jakoby radostně a pomalu se postavil. 

 „Řekla...,řekla jsem ti, že s tebou nebudu tančit!“.  Vyděšeně poodstoupila o krok.

  „Ne. Řekla jsi...,že mne z radostí uškvaříš za živa“.  Ústa semkla do pevné linky a zamračila se.  

„Ty jsi vážně blázen víš to?!“.  Vyštěkla a otočila se k odchodu. 

 „No právě!  A už jednou jsem řekl, že se bláznům nemá odporovat!“. Vydechl jsem ji do ucha, když jsem ji svou rychlostí zastoupil cestu.  

„Nenávidím tě!“  Zasyčela a vztáhla ruku, jako by mě chtěla odstrčit.  V tom její zrak spočinul na moji košili, z které zbyly jen ohořelé cáry. Vyděšeně se mi podívala do tváře a pak znovu na mou košili.  

„To...,to jsem nechtěla...,já...“.  Popotáhla a do očí se jí vehnaly slzy.  Srdce se mi rozbušilo jako o závod.  Měl jsem takovou chuť ji obejmout.  Pohladit.  Chránit a laskat.  Vztáhl jsem ruku, ale vyděšeně ustoupila.  Přejel jsem ji pohledem.  Byla tak krásná.  Nádherná.  Zranitelná.  A bála se o mě...!  Bála? Na sucho jsem polkl.  Nemohl jsem se tomu ubránit.  Cítil jsem se jako zmámený.  Každičký můj nerv, každičká buňka v mém těle, volala po jediném.  Abych se ji dotkl.  Abych ji laskal a hladil.  Abych ji líbal.  Ano!  Můj mozek se vyp nul,nebo mi spadl do kalhot.  Ale bránit, jsem se tomu nedokázal.  Bezmyšlenkovitě jsem ji chytil za ruce a přitiskl ji k sobě.  Vykřikla. 

 „Budu křičet!“.  Zamrskala sebou v mé náručí.  

„A myslíš miláčku,  že ti tady někdo pomůže?“.  Koutkem oka, jsem zahlédl několik postav na balkoně nad námi.  Ale bylo mi to jedno.  Bylo mi jedno úplně všechno.  Byla jen ona a já.  Zmámeně jsem vdechl její vůni, až se mi zatočila hlava.  Srdce mi bušilo. Krev se mi vařila v žilách a tep burácela šílenou rychlostí.  Několikrát jsem se nadechl , abych nabral trochu koncentrace a chytl její zmítající se tělo pevněji.  Byla tak teplá.  Horká.  Zmámený touhou jsem přiložil své rty na její.

  Bože! Tolik ji miluji.  Tolik po ní toužím.  Pálilo mne celé tělo, ale nedokázal jsem přestat.  Z posledních sil jsem se odtrhl od jejích úst a změnil svoji podobu.  A ačkoli se mi zdálo, že to nešlo tak lehce, jako obvykle...,vysunuly se mi tesáky a já se zuřivě zakousl do jejího hrdla. Zasténala.  Byla na tom zřejmě podobně jako já.  Nechtěla mě, ale nedokázala mi odolat. Krmil jsem se zběsile.  Její horká krev mi proudila v žilách a pálila tak, že jsem měl pocit, že exploduji.  Ale zároveň,  jsem měl pocit, že mi pomáhá.  Že jsem se ještě díky tomu, nesesunul k jejím nohám jako kus škvarku. 

 „Eleno“.  Zasténal jsem a znovu se vrhl na její ústa.  Věděl jsem, že mám přestat.  Že musím přestat, ale nešlo to.  Urputná a šílená bolest propalovala celé mé tělo, ale já přestat nedokázal.  Srdce mi bušilo do spálené hrudi tak, že muselo co chvíli vyskočit ven. A můj mozek?  Můj mozek mlčel.  Jediné co jsem cítil …,byla láska a touha po této ženě.  Tiskl jsem ji k sobě a líbal z posledních sil. A i když jsem se cítil už tak slabí, že jsem měl pocit, že se ani na nohou neudržím...,stále jsem ji líbal jako smyslů zbavený.

 „Eleno!“.  Zašeptal jsem znovu a najednou se mi podlomily kolena.  Padl jsem do trávy a uslyšel výkřik.  Najednou jsem nad hlavou uslyšel několik hlasů.  Nebyl jsem, ale schopen ani otevřít oči.  Slyšel jsem plačící Elenu. 

 „Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu nikdy neuvěřím!“.  Slyšel jsem nad sebou mě neznámí hlas.  

„Však je spálený na škvarek.  Nezůstal na něm už kousíček látky ani kousíček neohořelé kůže...,a on ji stále líbá?!  Neuvěřitelné!“ . 

„A přesto,je to tak!“.  Ozval se Klausův hlas. 

 „Teď už nepochybuje snad nikdo!“.  Snažil jsem se otevřít oči,ale nešlo to.  Někdo mne vzal za hlavu a otevřel mi ústa.  Hltavě jsem začal pít, když jsem ucítil krev na svém jazyku. 

„Ne!  Nepochybuje!“.  Odpověděl Fin.  

„Ačkoli se to zdá být jakkoli nemožné...,nepochybuje!“.