V ZAJETÍ STÍNŮ 16 ČÁST

 

Měla jsem pocit, že se mi Damon už několik dní vyhýbá.  A vlastně mi to tak vyhovovalo.  Vždyť je to cvok, kruci!  Nezodpovědný. Neomalený.  Nafoukaný a arogantní šílenec.  Blázen!  Ale proč mě ksakru tak rozčílí, už jen pouhá vzpomínka na něj?!  Idiot!  Nechá se usmažit za živa. Bože!  A já mu v tom docela úspěšně pomáhám. 

 No, ale vypadá to, že snad dostal rozum, protože několik dní, jsem ho skoro neviděla . I od večeře, se vytratil dříve, než jsem přišla.  Předtím byl jak můj stín ,a teď?  Sakra.  Vadí mi to snad?  Ne!  Nevadí,blbost. Vztekle jsem praštila hřebenem o stěnu místnosti.  Jsem šťastná.  Ano!  A teď půjdu dolů a budu dělat, že ten cvok vůbec neexistuje.  Jako by byl vzduch.  Jistě! 

 Razantně jsem vzala za kliku a vřítila se na chodbu.  Najednou jsem uslyšela zasténání . Úplně mi přejel mráz po zádech.  Co to bylo?  Udělala jsem několik dalších kroků, směrem odkud zvuk přicházel.  Zoufalý výkřik bolesti prořízl ticho.  Zastavilo se mi srdce.  Co to...!  Že by...?  Popadla jsem kliku a vpadla do haly, zrovna ve chvíli,  kdy Finn Damonovi vrážel do těla nůž.  Vytřeštila jsem oči a nahlas polkla.  Na židli tam seděl připoutaný Damon a jeho obličej byl stažený bolestí. 

 „Zbláznily jste se?!“.  Vypadlo ze mě vyděšeně,když jsem viděla ještě opodál stojícího Kola, třímajícího v ruce dřevěný kolík. 

 „To není nic pro tvé oči broučku“.  Zakřenil se na mě Kol a vrazil Damonovi kolík do stehna.  Vykřikla jsem a zakryla si ústa.  Bože , ne.  Zešíleli ?  Damon sténal bolestí a mě se při pohledu na něj rozbušilo srdce ještě více.  Nohy jsem měla jako přikované . V tu chvíli popadl Finn další kolík a vrazil ho Damonovi do ramene.

 „Né!“. Vykřikla jsem nahlas a vrhla se před Kola. 

„Zešíleli jste?!“. Popadla jsem Kola za rameno a otočila ho směrem ke mně.

 „Kde...,kde je Klaus?“. Vřeštila jsem mu do obličeje.

  „Ten ti nepomůže!  Není tu, a já se rozhodl, poskytnout Finovi alespoň malé zadouctižení.  Takové malé mučeníčko!“.  Zašklebil se na mě a přehodil si kolík z jedné ruky do druhé.

 „ Copak Eli, neříkej,že ti to vadí!“.  Jednou rukou přeřízl Damonova pouta a druhou mu vrazil kolík do stehna. Ten zařval bolestí a v křeči se svalil k zemi.  Vyděšeně jsem zírala na to představení, neschopna sebemenšího pohybu. 

„Přeci ho nesnášíš ne?! Tak buď ráda, že mu tu uštědříme malou lekcičku a nech nás pracovat!“.  Mrkl na mě a otočil se k Damonovi.  Nesnáším?  No jasně, nesnáším.  V hlavě jsem měla úplně vymeteno, tep mi tepala ve spáncích a srdce bušilo tak divoce, že jsem neslyšela vlastní dech.  Nepřítomně jsem zírala před sebe a pak se ještě nepřítomněji pomalu otočila.  Má pravdu.  Nemůžu ho vystát,  přeci.

 Udělala jsem několik kroků směrem ke dveřím. Při dalším výkřiku jsem zavřela oči a udělala další krok do prázdna. 

 „Eleno“.  Uslyšela jsem tiché zasténání a z bušícím srdcem jsem se zastavila.  Ne!  Bože, nemůžu!  Co to dělám? Nechám ty dva šílence, aby ho tak mučily? 

 S divokostí v očích jsem se otočila a vběhla mezi ně.  Damon ležel na zemi zesláblí a po nahé hrudi mu stékala krev, jak mu Finn zrovna objížděl nožem po těle.  Zuřivě jsem mu ji vyrvala z ruky.  Sama nevím, kde se ve mě vzalo tolik sil.

  „Nech ho být!  Vypadni!“.  Křičela jsem nepříčetně a po tvářích se mi valily slzy.  Stála jsem teď mezi Damonem a původními s nožem v ruce a nepříčetná hrůzou.

  „Vypadni, nebo to řeknu Klausovi“.  Řvala jsem na překvapeného Finna.  

„Vypadni, nebo ti zaručuji, že zase hodně dlouho neuvidíš denní světlo!  A ty...!“.  Otočila jsem se na Kola .

 „Myslela jsem si, že máš větší rozum!“. Třásla jsem se po celém těle a sotva polykala slzy. 

 „Ale no ták!  Nedurdi se Eli! Však...,nechtěla by jsi si ,sama přidat...!“.  Zaculil se Kol a udělal krok směrem ke mně. Automaticky jsem sevřela nůž pevněji a ustrašeně se na něj podívala.  

„Né...už ne..,prosím!“. Zašeptala jsem mezi vzlyky.

  „Už mu neubližujte...,prosím“.  Popotáhla jsem a podívala se uslzenýma očima na Damona.  Byla to strašná podívaná.  Bože!  Bylo mi ho tak líto.  Podlomily se mi kolena a svezla jsem se vedle něj k zemi.  Dívala jsem se mu do tváře stažené bolestí a nevěděla co dělat.  Jak mu pomoci, aby tolik netrpěl.  Stratil mnoho krve a i když se snažil zvednout hlavu, hned vzápětí mu bezvládně spadla na zem.

 „ Já...,já nevím...“.  Koktala jsem. Bože!  Co mám dělat? ! Co?!  Nepřítomně jsem ho pohladila po tváři.  Prostě jsem si nemohla pomoci.  Srdce mi bušilo a měla jsem tak strašné nutkání ho políbit, že jsem se jak zmámená, pomalu skláněla k jeho ústům.  

Jemně jsem ho políbila na rty.  Zasténal.  Bože! Chudáček.  Políbila jsem ho ještě jednou.  Nechci aby tak trpěl.  Nechci.  Zavřela jsem oči a políbila ho do třetice.  Pak na tvář a na čelo.  Na ušní lalůček a znovu na ústa.  Zvedl ruku, ve snaze se mě dotknout, ale ta mu bezvládně spadla dolu.  Tak co mám udělat  kruci? 

 Probrala jsem se z letargie.  Nemůžu ho takto nechat.  Musím něco udělat.  Cokoli. Uplně jsem zapomněla na Kola s Finnem. Zapoměla jsem na celý svět.  A teď jsem vlastně i zapomněla na to, že ho nesnáším. 

 Pomalu jsem si vyhrnula rukáv a jemně přiložila své zápěstí k Damonovým ústům.  Tázavě se na mě podíval.  Jen jsem přikývla a druhou rukou ho pohladila po vlasech. Ještě jednou se mi podíval do očí,  změnil svůj obličej a pomalu se zakousl do mé žíly. Projela mnou vlna rozkoše.  A z každým jeho polknutím další a další. Zavřela jsem oči a otevřela je až tehdy, kdy přestal.  Zvedl se, posadil se vedle mne a jemně mi odhrnul vlasy z krku.  Polkla jsem a několikrát se zhluboka nadýchla.  Ano!  Chci mu přeci pomoci ne?  Zvrátila jsem hlavu a dala mu tak na vědomí, že smí.  Bez dalších okolků se divoce vrhl na mou tepnu na krku.  Bylo to neuvěřitelné.  Fascinující.  Vzrušující.  Tak moc, se mi to líbilo.  A tak moc, jsem po něm teď toužila.  Vzrušením, jsem se třásla po celém těle a nahlas vzdychala.  A když přestal ,vrhla jsem na něj nesouhlasný pohled.  Co to děláš, kruci. Ještě.  Ještě prosím.  Snažila jsem se popadnout dech.  Dívala jsem se do těch jeho rozzářených modrých očí a snažila si nějak urovnat myšlenky.  Najednou jsem si vzpomněla na Kola s Finnem.  Bože!  Celou dobu se na nás dívaly.  Viděli všechno.  Určitě.  Viděli i to, že se mi to líbilo?  Že po něm toužím?  Poznali to?  Sakra!  Ne!  To ne, musím zmizet.  Zahrabat se pod zem. Ještě jednou, jsem se podívala zahanbeně do Damonovi tváře...,a pak utekla.  Jak malá holka.