V ZAJETÍ STÍNŮ 18 ČÁST

 

„Poradím si sama!“ Vrhla jsem se ke dveřím. Byla jsem šílená strachy. Už ráno, když jsem se vzbudila, a zjistila jsem, že Kol s Finem jsou pryč, a s nimi i Damon, dostala jsem strach. Skoro do oběda, jsem statečně odolávala. Namlouvala jsem si, že mi to je vlastně úplně jedno kde jsou, a co tam dělají. Že mi je vlastně úplně fuk, jestli se mu něco stane. Vždyť ho přeci nesnáším. Je mi protivný. Je to cvok. Blázen.   Ale s ubíhajícím časem, jsem byla nervóznější a nervóznější. Co když, mu zase něco udělají? Vždyť, včera se chovali jako šílenci.

 Vzpomněla jsem si na bolestmi staženou Damonovu tvář a popadla jsem  telefon. Několikrát jsem volala Klausovi a Elejahovi a asi stokrát Rebece. Nadávala jsem, vyhrožovala, škemrala a nakonec jsem je i prosila, ať se vrátí domů. Nic. Klaus mě nechtěl vyslyšet. Dokonce ani Rebeka. To jsem si myslela, že je moje kamarádka. Houby. Byla jsem už zoufalá obavami o něj.  A i když, jsem sama sebe urputně přesvědčovala, že na tom nezáleží. Že mi to je jedno. Že mi je on ukradený a že ho vlastně nenávidím, nepomohlo to.

 Vyběhla jsem zadními dveřmi a vklouzla mezi stromy do lesa. Rebeka přeci říkala, že určitě budou na starém pohřebišti v lese. Vůbec jsem to nechápala. Řekla to tak klidně, jako by jí to bylo jedno. Nejdříve mi ho chtějí strčit pomalu až do postele a teď nepomůže, ani když jim brečím do telefonu. To si s nimi vyřídím. Jak já je nenávidím. To si za rámeček nedají.  Brblala jsem si pro sebe a prodírala se houštím. Měla jsem pocit, že jsem zabloudila. Byla tma a neviděla jsem na krok.  Najednou jsem uslyšela výkřik a zasténání. Bože! 

 „Co tady děláš, Eleno?“ Ozvalo se za mými zády. Leknutím, jsem vykřikla. Kol si mě měřil káravým pohledem. 

„Mám pocit, že ti Klaus výslovně zakázal, abys chodila sama.“  

„Co, co ti je do toho…“ Zakoktala jsem se provinile. Samozřejmě, že jsem to věděla. Nesměla jsem sama, pomalu ani na zahradu. Ale tomu je konec. Když ho potřebuji, tak zrovna nemá čas. 

„Kde je Damon, Kole?!“ Vystrčila jsem bojovně bradu. 

„Ty hledáš Damona?“ Zatvářil se překvapeně. „Myslel jsem, že ho nesnášíš! Tak ti přeci může být fuk, co je s ním.“   V tom další výkřik, prořízl ticho. Bože. Dostala jsem strach. Hrozný strach, o něj.  Rozeběhla jsem se tím směrem a najednou, se mi naskytl hrozný pohled. 

  „Damone!“ Vykřikla jsem. Vysel za ruce, přikován těžkými okovy ke stromu. Byl bez košile, po nahé hrudi mu stékala krev a jeho hlava vysela bezvládně dolů. Srdce se mi rozbušilo hrůzou a strachem. Strachem o něj. Skočila jsem na Finna, který zrovna držel v ruce dřevěný kolík, a evidentně si to dost užíval.

 „ Nech ho být!“ Zařvala jsem, vyrazila mu kolík z ruky a uštědřila mu pořádnou facku. Ani jsem nevěděla, kde se to ve mně vzalo. 

„Nenávidím tě.“ Bušila jsem ho do hrudi jako smyslů zbavená.

 „ To jsem tě měla ráda. Myslela jsem…, myslela jsem…“ Nepřestala jsem, dokud mě nechytil za ruce a nezadíval se mi do očí. 

„Chtěl jsem jenom dokončit, co jsem včera začal, Eleno. Ale koukám, že už má dost.“ Pohodil hlavou směrem k Damonovi. Vyděšeně, jsem se ohlédla. Nejevil sebemenší známky života. Podlomily se mi kolena. To ne! Bože! To nemůže být pravda. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy.

 „Potřebuje krev. Ale myslím, že tady není nikdo, kdo by mu ji chtěl dát. Takže…, myslím, že jsme vyrovnáni.“ Prohodil jeho směrem. Ještě jednou se na mě podíval a zmizel.