V ZAJETÍ STÍNŮ 7 ČÁST

 

No fajn!  Ne jen, že se ze mě stal prakticky zajatec.  Ale ještě k tomu zjistím...,že jsem se asi vážně zbláznil.  Však!  Kdo by se nechal dobrovolně, pomalu uškvařit zaživa? Vztekle jsem do sebe kopl skleničku.  Jsem asi opravdu cvok.  Zřejmě je to nakažlivé.  Taky, kdo by nezešílel v tomhle blázinci?

 Už několikrát, jsem se snažil utéct, ale museli mě ovlivnit.  Nedostal jsem se dál, jak za bránu v zahradě. Vztekle jsem mrštil skleničkou proti zdi.  Jo, je hezká. Je...,je krásná.  Je... Sakra! Už opravdu magořím.  Srdce se mi rozbušilo, už jen při pouhé vzpomínce na ní. Zavřel jsem oči a představil si, jak ji líbám.  Jak ji hladím.  Jak vzdychá v mém náručí. Bože,ne.  Nemůžu se zamilovat.  Nemůžu.  Nesmím.   Nechci to!  Povzdechl jsem si a svěsil ramena.  Ale..., ale bohužel cítím...,že to tak je.  Sakra!  Miluji ji?  Vážně jsem se zamiloval?  Vážně? 

 Zoufale, jsem si vjel prsty do vlasů.  Ano!  Zamiloval.  Zůstal jsem stát jako zkoprnělý z toho zjištění a nepřítomně jsem zíral před sebe.  Co budu dělat?  To jsem ještě tak zrovna potřeboval.  Zamilovat se.  Sakra!  To mi tak ještě scházelo.

  Kopl jsem do sebe ještě jednu skleničku a vyrazil ze dveří. 

 „Je to poslední svitek, který jsme hledali!“. Zaslechl jsem Elejahův hlas.  

„Někdo se opravdu snažil, aby upíři vyhynuli...,a někdo...,někdo se tu kletbu snažil zvrátit!“.  

„No fajn!“.  Ozval se Finnův hlas. 

 „To my chcete říct, že zrovna on...,má být ten, který mi má zachránit krk?  Tak to jsme v pěkný kaši milánkové!“.  

Popadl mě znovu strašný vztek. Měl jsem chuť toho blbce zabít. Jo, vyspal jsem se kdysi s jeho holkou, ale kdo mohl sakra vědět, že chodí zrovna s původním?  A pak, flirtovala se mnou. Sama to chtěla. 

Vztekle jsem vpadl dovnitř a v tu chvíli, se na mě Finn znovu vrhl.  

„Tak dost!“.  Zahřměl Klausůh hlas a Finn se najednou ocitl na druhém konci pokoje. 

 „Nezajímají mě...,vaše osobní sváry Finne! Takže ti radím...,ještě jednou...a skončíš v rakvi.“.  Jen přikývl a posbíral se se země.  Jo s Klausem si není radno zahrávat, pomyslel jsem si.  

„Nesmíš ho tu držet Niku!“.  Ozval se znovu Elejahův hlas. O co tu sakra zase jde?  Podíval jsem se na váhajícího Klause a pak na Elejaha.  Ten se skláněl nad svitkem, který přinesl Finn .

 „Nesmíš! Musí se rozhodnout zcela svobodně. Jinak...,jinak jejich láska, nebude mít žádnou váhu. Někdo...,někdo se nám snažil pomoci, ale zdá se mi...,že to ještě více zamotal“.  Povzdechl si a upřel na mě svůj pohled.  Vůbec jsem nechápal o čem mluví.  Klaus jen ztěžka vydechl a přistoupil ke mně.  Zadíval se mi do očí. 

 „Jsi volný!“. Zamrkal jsem.  Vážně zrušil ovlivnění? Přešlápl jsem z nohy na nohu.  Budu moci odejít?  Opravdu se můžu s tohohle blázince ztratit?  

Najednou jsem zaváhal.  Vzpomněl jsem si na ní.  Na její polibky.  Na její tvář.  Vzpomněl jsem si na to..., jak moc po ní toužím.  Jak moc toužím po její blízkosti.  Jak moc toužím po tom, být s ní.  Jak moc!  Zavřel jsem oči a vydechl.  Ale nemůžu...,nemůžu tu zůstat.  Nemůžu. Ani kvůli ní. Už teď...,jsem cítil nesmírnou bolest u svého srdce.  Bolest s toho...,že ji neuvidím.  Ale touha odejít, byla silnější. Ještě jednou jsem vydechl...,a zmizel.  Už jsem neviděl zoufalou tvář Rebeky.  Už jsem neviděl strhaný výraz na Klausově tváři , ani vševědoucí výraz Elejahův. Už jsem neslyšel...,když se pak Elejah začetl do posledního svitku.   

  ;;Dva souzení si...,najdou se.  Záhy do sebe zamilují. Však těžká kletba visící nad tímto vztahem...,jim brání v jejich lásce.  Brání v jejich spojení.  Toť záruka...,že rod upírů ,je odsouzen k věčné záhubě.  Avšak...!  Já řku!  Já velím!  Já blahořečím tento vztah! Pakliže...,jejich láska bude tak veliká,že přemůže všechna úskalí...,rod upírů přežije!  Tedy říkám:  Jejich láska musí být čistá. Neposkvrněná.  Nenucená. Jeden musí druhého milovat více,než svůj život.  Ona panna. Čisté duše.  On...,s duší Ábelovou, avšak pověst Kainova ho provází.  Takže velím...,pakliže on odolá pokušení.  Chtíči. Zmatku ve své duši. Pakliže,najde cestu k lásce...,a po té cestě nezakopne...,je možnost k jejich spojení.  Existuje!  Přes jeho velikou bolest,ale také přes jeho lásku a víru v jeho srdci.  A ta cesta …,vede stezkou krve!;;