V ZAJETÍ STÍNŮ 8 ČÁST

 

Zase jsem to posral.  Je někdy něco...,co já nezvorám?  Zoufale jsem si prohrábl rukou vlasy. Ještě teď mi zní v hlavě Rebečiny slova, když mě po několika dnech,co jsem tam odtud zmizel našla.  Ještě teď slyším, jak mě zoufale prosí o to, abych se vrátil.  Že ještě není nic ztraceno.  Že ještě stále máme naději.  A máme?

  Sedl jsem si na lavičku a zadíval se do tmy. Máme...,když ta naděje, je v mích rukou?  Jsem ten největší pitomec na světě.  Jak jsem mohl něco takového udělat?  Jak?  Snadno.  Zkrátka jsem se ožral, jak zákon káže.  Jen co jsem tam odsud vypadl..., měl jsem pocit, že všechno bude zase jako dřív.  Vlastně jsem v to doufal. Jenže nebylo.  Vůbec nic nebylo jako dřív. Nedokázal jsem na ni přestat myslet.  Nedokázal jsem myslet na nic jiného, jak na její tvář. Na její polibky.  Nedokázal jsem myslet na nic jiného...,jak na to,jak moc chci být s ní.  Jak moc po ní toužím.  A jak moc ji miluji.  Ano! Miluji...,už jsem, si to přiznal v plné míře.  Nedokázal jsem dokonce ani zmizet.  Vypařit se.  Jak dál to jde.  Nedokázal.

  Nakonec jsem se přistihl, že vlastně neustále bloudím v kruhu.  V kruhu,ze kterého nemůžu vystoupit.  A vlastně ani nechci.  Jako by mě nějaká neviditelná síla, držela co nejblíže u ní.  Už jsem byl s toho zoufalý.  Nezměnilo se nic.  Nic se nevrátilo do těch starých kolejí.  Naopak.  Zamilovaný blázen...,který vlastně doufá, že zamilován není.  To jsem já.  A po tom,co jsem udělal, bych si nejraději nafackoval.  I když je fakt, že si skoro nic nepamatuji...,ale to mě samozřejmě neomlouvá.  Snažil jsem se ji dostat z hlavy.  Alespoň na minutu.  Na vteřinu.  Alespoň na chvíli myslet na něco jiného, jak na ní.

  A jediný způsob který jsem znal.  O kterém jsem věděl, že funguje...,byl alkohol.  Zase jsem se ztřískal tak...,že jsem o sobě nevěděl.  Ale nejhorší je..., že jsem ani nevěděl co dělám.  Normálně by mi to nevadilo. Normálně bych si to užíval.  A normálně, by mi to přišlo v pořádku.  No co, tak jsem se vyspal z ňákou ženskou.  Ale teď...,zjistil jsem, že mi to vlastně sakra vadí.  Vadí...,i když jsem vlastně ani neměl důvod. Nevím, jestli mě miluje.  Nevím, ale vím...,že já miluji ji...,a to mi stačí.

  A ozvaly se u mě, výčitky svědomí.  A ještě větší výčitky jsem měl potom...co mi řekla Rebeka.  Potom,co mi dala přečíst poslední svitek.

  „Probudil jsi strážce stínů!“.  Byla její první slova, když mě našla.  A já pochopil všechno...,když jsem dočetl.  Selhal jsem?  Zakopl jsem? Zabloudil jsem, po té cestě k jejímu srdci?  Jsem si jistý  ,že ne. Jsem si jistý tím, že ji miluji. Teď už ano.  Teď už to vím, a jsem si stoprocentně jistý.  A také vím, že udělám všechno...,abych ji získal.  Všechno, i kdybych měl jít do samotného pekla. I kdyby mě to mělo stát život...,já ji to dokážu.  Získám ji.  Získám její lásku. Doufám.  Jenže svým činem...,jsem způsobil strašnou věc.  Probudil jsem stíny na Elenině duši i mysli.

  Schoval jsem tvář do dlaní a zoufale si dokola opakoval Rebečiny slova. 

 „Ještě stále máme naději!  Ještě stále není vše ztraceno!“.  Už jsem se smířil s tím...,že to musím být zrovna já...,kdo zachrání všem upírům zadek.  Dokonce jsem se smířil i s tím...,že se vrátím do toho doupěte bláznů.  Ale nikdy, nikdy se nesmířím s tím, jestli mě nebude milovat.  Nikdy!  

„Sám sis to podělal,tak si teď nestěžuj!“.  Zavrčel jsem sám na sebe.  Jenže,co mě tam čeká?  Žena...,kvůli které jsem byl rozhodnut změnit svůj život.  Svůj skoro dvě stě let zaběhlí život, se kterým jsem byl,vlastně docela spokojen.  Žena která mě nechce znát.   Žena pro kterou nejsem nic...,nic jen pouhý hmyz na jejím podpatku.  Čeká mě tam někdo úplně jiný...,než ta, kterou jsem poznal.  Ale také žena...,kterou si pamatuji.  Kterou jsem už ve snách vídával dva roky.  Které jenom stíny omámily mysl.  Žena kterou miluji.