V ZAJETÍ STÍNŮ 9 ČÁST

 

Tak fajn.  Posral jsem to,tak se pokusím to napravit.  Ne proto, abych zachránil zadek všem upírům, ale proto...,že ji miluji.  Vážně jo!  Já a zamilovat se?  Ještě stále, jsem tomu nemohl uvěřit. Třeba je to jenom poblouznění. Pominutí mysli.  Třeba si to jenom osud se mnou zahrává.  Ale ať je to jak chce...,cítil jsem, že nemám jinou možnost.  Nebyl jsem schopen, se od ní odpoutat.  Odejít. Zmizet. Vypařit se,nebyl.  Znechuceně jsem otevřel dveře.  Ano, vrátil jsem se zpátky.  Také...,po čem toužit více...,jak obývat barák s hordou původních! 

 „No ne. Uvítací výbor?  Šampaňské a kaviár by nebyl?“.  Procedil jsem mezi zuby, když jsem vstoupil dovnitř.  Všichni stály čelem ke dveřím a dívaly se na mě.  Připadal jsem si, jako před inkvizičním soudem.  Zcela jistě...,by mě alespoň některý z nich...,nejraději upálil na hranici.  Ale o to se nemusí ani moc snažit. Pomyslil jsem si.  O to ,se postarám , já sám.  Však...,kdo by se vracel za ženskou...,na kterou nemůže ani sáhnout?  Kdo by se vracel za ženskou...,která ho zřejmě nenávidí?  A kdo by se vracel za ženskou..., jejíž každý polibek a dotek...,ho pomalu uškvaří za živa?  Jenom takový blbec...,jako jsem já! 

 „No tak fajn!  Šampaňské to nebude. Takže kamení a olovo?“  Finn už se nadechoval k odpovědi, ale Klaus ho zarazil jediným pohybem ruky. 

„Myslím...,že nebude třeba. Už jenom to...,že jsi se musel vrátit...,je pro tebe dostačujícím trestem.“.  A měl pravdu.  Musel jsem se vrátit.  Musel, ne kvůli nim,  ne, kvůli žádnému upírovy na světě, ale kvůli sobě.  Musel jsem.  Táhlo mě to k ní...,a já nemohl odejít.  A i když moje podvědomí vědělo, co mě čeká, i když jsem věděl, že budu trpět.  Budu, protože prostě nedokážu ji odolat, musel jsem se vrátit.

  „Jsem ráda, že jsi se vrátil. Ale víš...,co tě čeká?“  Usmála se na mě Rebeka. Samozřejmě vím.  Pohrdání,možná nenávist?  A nakonec upálení zaživa.  Kde jinde, by jste hledali většího idiota?  

„No!  Alespoň někoho...,to velmi potěší.“  Zasyčel jsem a zabodl oči do Finnovi tváře. 

 „V tuhle chvíli...,jsme na tvé straně!“.  Udělal Klaus krok směrem ke mně.

 „Všichni!  Už ve svém vlastním zájmu!“.  Zavrčel směrem k Finnovi.

  „Bude to znít zřejmě trochu nezvykle z mích úst...!“.  Ozval se Elejah .

 „Ale myslím...,že nám nic jiného nezbývá...,tudíž...,všichni jak jsme tady...,všichni, ti budeme nápomocni.“  Vytřeštil jsem na něj oči.  Co tím myslí sakra?  To jako...,původní se stanou mými dvorními dohazovači?  To si dělá srandu?  Najednou mi to přišlo, strašně k smíchu . 

„Bohužel má Elejah pravdu. Nehodlám se za několik měsíců proměnit na popel.“. Vyštěkl na mě Kol. 

 „Nevím...,jak dlouho ti trvá...,dostat ženskou do kolen a do postele...“ Změřil si mě pohrdavým pohledem. 

 „Ale nehodlám to riskovat!  Zkrátka...,udělám všechno, aby v ní skončila.“   Měl jsem chuť mu jednu vrazit. Pohnul jsem se dopředu, ale zarazila mě Klausova ruka.

 "Tak dost!  Nikdy bych k tomu nesvolil...,kdyby na tom nezáležel náš život. A kdybych si nebyl jistý...,že ji miluješ.  Elena patří, do naší rodiny...“  Povzdechl si a na chvíli se zarazil. 

 „Ale zkrátka...,všechno co zde bylo řečeno...,je pravda.“.  No tak super.  Dokonce i požehnání od Klause?  Co víc si můžu přát, že?  Najednou mě popadl strašný vztek.  Na sebe. Na ně. Na ni.  Na celý svět.  Připadal jsem si , jak pokusný králík. Měl jsem sto chutí, se otočit a znovu zmizet. 

 Najednou se otevřeli dveře...,a všichni původní...,upíraly zrak tím směrem.  Polkl jsem . Věděl jsem,že je to ona.  Pomalu jsem se otočil a snažil se vyloudit svůj nejneodolatelnější úsměv. 

 „Co ty tu zase chceš?“.  Vyštěkla na mě.  Hezké přivítání.

 „Co by?! Původní ,adoptovali štěňátko!“.  Vyprskl jsem na ni.  A pomalu se k ní začal přibližovat.  

„Opovaž se...,se ke mně přiblížit“.  Zasyčela a ustoupila o krok. 

 „Tady nezůstaneš už ani minutu. Nechci tě tady.“.  Skoro pištěla.  A měl jsem pocit, že si snad i dupne. 

 „Tak to máš smůlu miláčku.“.  Vzteky jsem už viděl rudě.  Přiblížil jsem se až k ní a zadíval se ji do očí.

 „Doufám...,že můj pokoj...,je hned vedle jejího“.  Prohodil jsem směrem k původním, ale ani na vteřinu jsem nespustil zrak z její tváře. 

 „Nebo máme společnou ložnici?“.  Docela mi dělalo dobře...,jak se durdí.  Vzteky sotva popadala dech.  

„Ty...! Ty...!  Ani...,náhodou...!“. Prskala na mě . Pokřiveně jsem se na ni usmál.  Měl jsem chuť vztáhnout ruku a dotknout se jí.  Tak velikou chuť.  Měl jsem chuť ji popadnout a líbat tak dlouho, dokud by se mi touhou, nerozpustila v náručí.

  „Můžeš si vybrat!“.  Ozvalo se za mými zády.  Elena zalapala po dechu.  Ve tváři se ji vystřídal …,úžas. Vztek. Zloba. Nenávist.  

„Sním?  S ním...,nebudu, ani na jedné planetě!“.  Vyprskla a vyřítila se ze dveří.