ČERNÁ NEBO BÍLÁ 14 ČÁST

 

Zastavila jsem před pensionem a zaváhala. Měla jsem chuť, to otočit a jet zpátky. Už od rána, jsem se cítila, jako bych při nejlepším, dostala palicí do hlavy. A vůbec, všechno bylo takové divné, zvláštní, jako kdybych ráno vstala po pořádné kocovině. Skoro jsem vykřikla, když jsem se uviděla v zrcadle. Vůbec jsem nechápala, kde jsem mohla přijít k těm kousancům. Ano. S hrůzou jsem zjistila, že mě pokousal zřejmě nějaký šílený upír. Nejhorší bylo, že jsem si nepamatovala nic. Vůbec nic. Ale co řeknu Stefanovi? 

Křečovitě jsem sevřela volant, až mi zběleli klouby na rukách. Nebo…, že by mi to udělal on? Ne, to ne. Řekla jsem mu přeci, že mu to nikdy nedovolím. Že mu nevěřím a že mám strach. Vím, jak je na tom Stefan s lidskou krví. Však se kvůli tomu hádáme, už pěkně dlouho. Už jsem s ním, ani nechtěla spát. Což tedy nesl s ještě větší nelibostí a neustále mi předhazoval, že je to kvůli Damonovi. Blbost. Toho arogantního a sebestředného chlapa, nemůžu ani vystát. 

Ale co bylo ještě zvláštnější, byl postoj Jenny. Vůbec mě nepodrobila křížovému výslechu, když mě ráno viděla. Vlastně dělala, jako kdyby bylo normální, jak vypadám. A ještě horší, byli ty její řeči. Neustále mlela o tom, že si myslí, že se vlastně v Damonovi spletla, a že si myslí, že bych měla přehodnotit, svůj výběr partnera. Že Stefan není, zas až tak bezúhonný, jak si myslela. Asi se zbláznila, prolétlo mi hlavou. Nebo jsem se vzbudila v nějaké paralelní dimenzi. 

Opatrně jsem vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Všude bylo ticho. Damon zřejmě není doma, prolétlo mi hlavou. Ty jeho večírky. Muzika a barák plný holek, mi děsně lezli na nervy. Nesnášela jsem to. Někdy mi přišlo, že mi to dělá naschvál, abychom se se Stefanem nevyspali. Zamračila jsem se při té vzpomínce.

 „Ahoj Eleno.“ Ozvalo se mi za zády. Trhla jsem sebou a vykřikla. 

„Co…,co tady děláš, Damone? “ Vypadla ze mě nesmyslná otázka. 

„Bydlím tady, představ si.“ Mrknul na mě a změřil si mě pohledem. Začala jsem být nervózní. Vůbec jsem nechápala, proč mě vždy, pouhá jeho přítomnost, dokáže tak rozhodit. 

 „Co se ti stalo, lásko?“ Mrknul na mě a prstem přejel kousance na krku. Nasucho jsem polkla a udělala krok vzad. Nenechám se přeci rozhodit. Nenechám, od něj ne.

„Já…, nevím…“ Vykoktala jsem a narazila do zdi. 

„A co ti je vůbec do toho, Damone?!“  Skoro jsem nedýchala, když se přiblížil ke mně a nasál nosem vůni mích vlasů. 

„Pokousal tě upír?“ Vydechl a druhou rukou mě pohladil po vlasech.

 „Velký, zlý upír?“ Zašeptal do mé kůže na krku. Cítila jsem jeho horký dech, jeho teplé dlaně na mém těle a slyšela divoký tlukot svého srdce. Podlomily se mi kolena. Zavřela jsem oči, opřela hlavu o stěnu a zhluboka vydechla. 

„Moc…, moc zlý upír, lásko?“ Řekl vzrušeně, vzal mé tváře do dlaní a tváří v tvář, změnil svoji podobu. Přestala jsem myslet. Dýchat. Zastavilo se mi srdce, ale hned vzápětí se rozbušilo, jako o závod. Měla jsem pocit, jako bych to už někdy zažila, i když jsem věděla, že je to nemožné. A neměla bych mu to dovolit. Neměla. Však, chodím přeci se Stefanem. Jemu to nedovolím a Damonovi ano? Ano? Bože. 

Nedokázala jsem otevřít oči. Nechtěla jsem, protože jsem se bála, že ho od sebe odstrčím a uteču. A měla bych. Určitě ano. Ale místo toho, jsem se chytla jeho ramen, abych se nesesunula k zemi a automaticky, jsem dala hlavu na stranu, aby měl lepší přístup.

 „Chceš to, lásko?“ Zašeptal těsně u mé tepny. Lehounce jsem přikývla a chytla ho za hlavu.

 „Zabiju tě!“ Ozvalo se ode dveří a dovnitř se vřítil Stefan. 

„ To bych ti neradil, bratříčku.“ Vydechl Damon, ještě do mého krku a několikrát se nadýchl, jakoby se potřeboval vzpamatovat ze vzrušení, které jsme cítili.

 „Není tolik veverek po lesích, které bys mohl sníst, abys to dokázal.“ Zašklebil se na něj. Čekala jsem, co se bude dít, celá jsem se třásla a teprve teď mi docházelo, k čemu tady málem došlo. Dovolila bych mu to? Bože, dovolila. Zahanbeně jsem se podívala na Damona.  Po tváři mu přelétl úsměv a ještě než se otočil k odchodu, na mě mrknul.