LÁSKA PODLE PRAVIDEL 7 ČÁST

 

Žijí mezi námi. Jsou jako my, ale mají své zákony. Svá pravidla i svou víru. Valvoni.

Vůbec jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Honilo se mi v hlavě spoustu otázek, ale ani na jednu jsem si nedokázala reálně odpovědět. Všechno to bylo divné. Už od té doby, co nám rodiče daly tu knihu, mi připadalo, jako kdyby se všichni zbláznily. Nejdříve to jejich trvání na tom, že se musím odpoutat od Daniela. Pak ten Ronaldův výstup, když tu knihu u nás objevil.  A teď ten rozhovor Ronalda s Alexem.  Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala chmurné myšlenky, které se mi uvelebily v hlavě. Alex říkal…, miluji ji. Miluji. Stále jsem to slyšela dokola. Neustále jsem se ptala sebe sama, a bála si dát odpověď.     Vůbec jsem nevnímala okolí. Kudy jedem. Kam a jak dlouho. Z letargie mne probralo, až když mne Lilith vytáhla z auta. 

Rozhlédla jsem se kolem. Byly jsme u nějaké chaty na břehu jezera. Bylo to tu překrásné a romantické. Měla jsem pocit, jako kdybych to tu měla znát. Jako kdybych, tu už někdy byla, ale nebyla jsem si toho vědoma. Ale není to možné. Je to jenom pocit, opakovala jsem si pořád dokola. Jenom pocit.

 Omámeně jsem se vydala na cestičku po břehu. Zdálo se mi, jako kdyby každý strom. Každý lístek i každá květina ke mně chtěly promluvit. Jako kdyby se usmívaly a všechno okolo, zpívalo a hrálo. Najednou mou hlavou prolétla prudká bolest. Tupá, nepříjemné bolest a všechno to krásné, bylo rázem pryč. Chytla jsem se za hlavu a rozeběhla se zpátky k chatě. Všechno bylo najednou tak pochmurné a zlověstné, až jsem měla strach.       

„Pojeďme pryč prosím.“ Vykřikla jsem zadýchaně. Všichni stáli před chatou a dívali se na mě s takovým zvláštním výrazem v očích.    

 „Je to nezbytné, Danilo.“  Zašeptal Alex a zakroutil hlavou k odporu.     

  „Prosím. Nechci tu být. Nechci.“ Po tváři se mi začaly kutálet slzy. Samy od sebe. Vůbec jsem to nedokázala zastavit.             

 „Potřebuji, abys něco pochopila, lásko.“ Alex ke mně vztáhl ruku. Jako omámená, jsem udělala pár kroků a stiskla ji. Lásko? Lásko? Měla jsem pocit, jako kdyby mi to už někdy řekl. Jako kdybych to slyšela. Ne ve snách, ale ve skutečnosti. Lásko? Zatřásla jsem hlavou. Ta bolest tu byla zas. Cítila jsem, jak mi pevněji stiskl ruku a pohladil mne po tváři.      

 „Miluji tě, Danilo.“ Řekl tiše a s bolestí v očích sledoval, jak jsem se znovu chytla za hlavu a vykřikla. Vůbec jsem nevnímala, co mi říká. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to bodavé řezání v hlavě.    

„Dobrá tedy…, vrátíme se.“ Řekl po nekonečně dlouhé době. Jeho tvář byla zkřivena žalem a bolestí.            

„To ti nedovolím, bráško.“ Vykřikl Ronald. Odlepil se z místa a neskutečnou sílou a rychlostí mne přirazil ke stromu opodál.     

  „Ne! Ronalde dost!“ Viděla jsem, jak Alex vymrštil ruku směrem k Ronaldovi a toho nějaká zvláštní síla, odmrštila dva metry daleko. Postavil se, a stejným pohybem uzemnil Alexe. Vzápětí oba dva stály proti sobě a z natažených paží, jim vycházela jakási zvláštní energie. Jako kdyby se mezi sebou na dálku přetahovaly. Jako kdyby jim z rukou sršely blesky a elektrické výboje.

 „Nedovolím ti to, Alexi!“  Cedil mezi zuby zadýchaně.            

  „Teď, to bude po mém.“ Vší silou mrštil rukama dopředu a pak rychlostí, kterou jsem ani nestačila postřehnout, Alexe spoutal.         

  „Promiň, bráško. Ale vím, že bys mi v tom zabránil.“ Řekl zadýchaně a pak se otočil na mě. Ustrašeně jsem se podívala na Lilith s Danielem. Oni jenom stáli a dívali se na nás. Jako by se nechumelilo. Jako by nic. Připadala jsem si zmatená a zrazená.       

  Ronald do mě zabodl své oči. Zase se díval tím zvláštním způsobem. Jako tenkrát u nás doma. Polilo mě horko a mé vědomí se začalo vytrácet.  Cítila jsem, jak chřadne má tělesná schránka. Najednou mi hlavou projel záblesk. Vzpomínka. Jako kdybych se dívala na nějaký film.       

  Běžela jsem lesem. Ano, svou obvyklou trasu. Zabočila jsem na cestičku kolem hřbitova …, a tam čekal on. Alex. Zakřičela jsem bolestí a rukama si zakryla tvář.

 „Ronalde. Dost!“ Slyšela jsem, zdály Alexův hlas. Ale ucítila jsem jen, jak mne více přitiskl ke stromu. A znovu ten záblesk.  Zavřela jsem oči.                       Opět běžím lesem. Tentokrát směrem k útesu. Běžím a směji se. Směji se…, a na konci vběhnu Alexovi do náručí. On chodí? Rozbušilo se mi srdce.  

 „Ronalde, přestaň.“ Sténala jsem bolestí. Nikdy jsem nezažila tak neskutečnou bolest.                                             

 „Nemůžu. Ještě ne!“ Zhluboka se nadechl. Jeho zrak mne teď propaloval skrz naskrz. Bodavá bolest prostoupila celým mým tělem od hlavy, až po konečky prstů na nohou. Zvrátila jsem hlavu a vykřikla. V tom jsem to viděla. Zase ten záblesk. Několik záblesků.    

 Jsem tady. Jsem tady u jezera a jsem šťastná. Bože. Ležíme v trávě, na kraji jezera a jsme nazí. A milujeme se. Milujeme se? Viděla jsem naše nahá a zpocená zmítající se těla, v žáru vášně. Už jsem to nemohla vydržet. Už se to nedalo snést. Ale Ronald, jako kdyby mi chtěl vypít mozek z hlavy. Ještě úporněji, se na mě zadíval a já se vzápětí s výkřikem sesunula k zemi.                  Bože! Zase jsem viděla, jak se milujeme. A pak…, pak, se tu objevilo několik zahalených postav. Viděla jsem pět postav, které se postavily okolo Alexe a tou neviditelnou silou, s nataženými pažemi vysávaly z Alexe jeho sílu.