LÁSKA PODLE PRAVIDEL 8 ČÁST

 Žijí mezi námi. Jsou jako my, ale mají své zákony. Svá pravidla i svou víru. Valvoni.

Zastavila jsem se na břehu jezera a zadívala se na odraz měsíce na hladině. Byla tichá, klidná noc. Nikde se nepohnul ani lísteček. Ani sebemenší vánek, nebo šustění listí neporušilo tuto idylku. Byla jsem ze všeho tak zmatená a unavená, že jsem potřebovala být chvíli sama a přemýšlet. Jak jsem jen na to všechno mohla zapomenout? Jak jsem vůbec, mohla na něco takového zapomenout.  Milovali jsme se? Vypadaly jsme tak šťastní. Ještě jsem toho chtěla tolik vědět. Tolik. Stále jsem měla před očima ten hrozný obraz, jak se Alex svíjí v bolestech na zemi. Hlavou mi projela prudká bolest a najednou, jako kdyby mi někdo rozsvítil v hlavě. Tady…, přesně tady jsme leželi a milovali se. Bože. Viděla jsem to zřetelně. Tak zřetelně a jasně, že jsem ucítila i touhu a vášeň, kterou jsem tenkrát prožívala. 

 „Danilo.“ Ozvalo se za mnou. Rozbušilo se mi srdce. Ten hlas bych poznala vždy a všude. Zavřela jsem oči, po tváři mi stekla slza, ale neodvážila jsem se otočit.                                             

 „Mám odejít?“ Zašeptal. Otevřela jsem ústa, ale nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo. Písmeno. Nebo alespoň 

„Proč?“  Vypravila jsem ze sebe nakonec a otočila se na něj.  

„Je to složitější, než si myslíš, Danilo.“ Povzdechl si. Zřejmě pochopil, o čem uvažuji.   

  „No dobrá, tak mi to vysvětli. Proč tohle všechno? Proč si nic nepamatuji? Proč nechodíš? Proč?! A kdo…, kdo bylo těch pět postav?“  Polykala jsem slzy mezi slovy. Třásla jsem se po celém těle a hlas mi přeskakoval do vysoké fistule.       

 „Proč, když jsme se milovali?“        

   „Strážci. To byli strážci, Danilo.“  Na chvíli se odmlčel. Co to kruci, zase má znamenat? Zřejmě jsem si tu zpropadenou knihu měla pořádně prostudovat, prolétlo mi hlavou. Zavřela jsem oči a znovu viděla, jak se ty zahalené osoby sklánějí nad Alexem.             

„ Je šest strážců. Ten šestý Danilo, byl náš dědeček. Ale jelikož se zamiloval, tak…“ Vzal mou ruku do dlaní a jemně pohladil její hřbet, a když pak pokračoval, třásl se mu hlas.       

  „Už od pradávna je nastolena rovnováha a jsou nastolena pravidla. A už od pradávna na ně dohlíží šest strážců. Strážci nejsou voleni, Danilo. Oni jsou vyvolení. Můj dědeček byl strážce. Můj prapradědeček a tak to jde stále dál. Nelze se vyvázat. Překročit pravidla, ani uhnout z cesty. Můj dědeček se z lásky k ženě o to pokusil a oni ho potrestali. Vzali mu všechno. Schopnosti. Moc. Sílu. Upoutali ho na vozík a nakonec mu vzali život.“  Očima zakroužil v mé tváři, jakoby hledal odpověď na to, zda jsem ho pochopila. Rozbušilo se mi srdce. Ano! Pochopila jsem ho! Pochopila. Chce tím snad říci že…, Pane bože! Konečně mi to došlo.                                             

   „To tedy znamená že…, že i ty…?“ Vykoktala jsem zděšeně a skryla svůj obličej v dlaních. Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi řvát. Utéct. Ale když jsem se z pod závoje slz, setkala s jeho pohledem, bylo to tu opět. Ta neskutečná přitažlivost a touha.         

 Sesunula jsem se mu do klína a omámeně přijímala polibky, kterými zkrápěl mou tvář.                                                      

 „Bože! Tolik tě miluji, Danilo. Nikdy se tě nevzdám, lásko. Nikdy!“  Zabořila jsem prsty do jeho vlasů a přitiskla se k němu pevněji. Jeho ruce bloudily po mém těle hladově a žádostivě a jeho dech nabíral na intenzitě. 

 „Chceš se se mnou pomilovat, lásko?“ Vydechl za chvíli a zabodl oči do těch mích.