NEPOLÍBENÁ 4 ČÁST

 POHLED DAMON 

Šel jsem k jezeru a sedl si do stínu stromů. Díval jsem se na Desiré s Elenou, jak spolu dováděli ve vodě a přemýšlel jsem. Ještě nikdy jsem se takto necítil. Za celých dvě stě let ,jsem necítil, to co teď.  Je pravda, miloval jsem ženy a užíval si jejich zájem.  Ale nikdy, ještě nikdy, jsem nebyl vážně zamilovaný. Stefanova slova, když zjistil,že Elenu miluji byla, že to je jen moje hračka.  Další moje hračka na hraní a další v řadě tisíců zářezů na pažbě. Ale když žijete stovky let, poznáte ten rozdíl.Ten rozdíl mezi poblouzněním a láskou. A já sem si byl tentokrát, stoprocentně jistý ,že ji miluji. 

Že to s Elenou, nebudu mít lehké, jsem poznal už na začátku. Ona byla, jiná,než ostatní. Možná, že to bylo tím, že zůstali s Jeremym sami a ona měla pocit, že se o něj musí postarat. Vlastně se chovala, jak říkala moje sestra, jako jeptiška. I když musím říct, že k mé radosti. Jaký chlap, by nebyl rád, že jeho zahrádku před ním,neplelo zástupy mužů. 

Ale samozřejmě, mělo to i své nevýhody. Byl jsem také jenom muž, a jako muž, mám i své potřeby. Které se sakra hlásí o slovo, hlavně v její přítomnosti. Elena byla krásná. Nádherná. Nechápal, jsem,jak může mít tak malé sebevědomí. Miloval jsem ten její bujarý dekolt. Viděl jsem, jak se na ní ostatní chlapy dívají a vždy jsem měl sto chutí, každého zabít.  Ale největší chuť zabít, mám Stefana. Ty jeho pohledy. Ty jeho úsměvy. Alespoň, že Elena nemá zájem. Jinak už by byl dávno mrtvý.

 Podíval jsem se na Elenu. Postavila se ve vodě a její mokré tělo, se lesklo na slunci, jak poseto tisíci diamanty. V tom ji Desiré stáhla k sobě a začali po sobě cákat a dovádět. Elena se snažila utéct ke břehu, ale nápor vody ji to nedovoloval. A já v té chvíli, měl pocit, že se o mě pokouší infarktový stav. Díval jsem se na ní a moje srdce tlouklo, jako o život. Bože! To mi snad dělá naschvál.  Ani já, přeci nemůžu vydržet všechno. 

Viděl jsem jak se její prsa v běhu pohupují. A když uklouzla a spadla na všechny čtyři, naskytl se mi dokonalý výhled. Fajn! Musím se trochu vydýchat. Sice jsem neplánoval, že bych do té vody dneska skočil, ale myslím, že bych to vážně potřeboval. Být chlap tak ti závidím. V hlavě se mi rozezněli Desiríniny slova.

 Vážně musíš mít dokonalý výhled. To si říkáš kamarádka Desiré?  Ano! Nejlepší!. A také si říkám, milující sestřička bratříčku.  Desiré stála ve vodě, a dívala se přímo na mě. Kde je sakra ten chlap, před kterým, když ženská neutekla tisíc mil daleko, tak neměla sebemenší šanci? Musel jsem se smát. Je stále tady sestřičko, akorát je tu jeden podstatný rozdíl, nechci aby pře de mnou Elena utíkala. 

Sledoval jsem Elenu jak vylezla na břeh a lehla si do trávy. Vůbec si mě nevšimla. Seděl jsem jen několik metrů od ní.

 „Damone! Pojď s námi také do vody. “. Desiré na mě mávala z vody a smála se. To je ale potvora. Stoupl jsem si a udělal pár kroků k Eleně, ta se posadila a vyděšeně se na mě dívala. 

„Damone! Co...,co tu děláš?! Já myslela,že...“. Ano! Byla nádherná.  A tak vyděšená. Posadil jsem se vedle ní a snažil se jí dívat do očí.

 „Copak. Vadí ti to snad?! Vadí ti moje přítomnost?“. Vztáhl jsem k ní ruku a dotkl se její tváře. Neucukla. Jen se na mě neustále dívala. Měl jsem pocit, že neví co má udělat. Jestli se má zakrýt, nebo utéct, nebo se někam schovat.

 „Né ! Nevadí,já...,totiž...“. Neustále jsem ji držel za tvář a přejel jsem po ní prstem.

 „Nemusíš,se mě bát. Nemusíš se bát ničeho, když jsem s tebou“. Měl jsem co dělat, abych udržel svůj dech pod kontrolou. Přisunul jsem se ještě blíž k ní tak, že naše tváře byli sotva několik centimetrů. Ani se nepohnula. Jen se na mě neustále dívala a cítil jsem jak se lehce chvěje. 

„Víš o tom, že si nádherná?“ Zašeptal jsem to skoro u jejích úst. Slyšel jsem její zrychlující se dech. 

„A víš ty vůbec o tom, co to se mnou děla? Máš vůbec představu, jak moc po tobě toužím?“. Moje ústa se přiblížily až k těm jejím. A pomalinku, pomalinku, abych ji nevyplašil, jsem ji políbil. Jemně. Krátce. Ale i přes to, to byl nejkrásnější polibek, co jsem kdy zažil. Když jsem se od ní odtáhl a díval se jí do očí, poznal jsem, že snad, snad mám naději. No to je dost,Bráško! Už jsem se o tebe začínala bát.  Ale vidím, že jsi to stále ty!