STÍNY NOCI 10 ČÁST

 

Agaton se podíval na dívku, choulící se na zemi. Rukama si obepínala kolena a upírala na něj vystrašené oči. Zoufale si prohrábl vlasy prsty a povzdechl si. Ne, tohle přeci nechtěl. 

Samozřejmě, ho rozčílila, ta její vzpurnost, ale takhle to nechtěl. Ještě do včerejšího večera, než mu Leon přinesl psaní, si myslel, že má více času. Nechtěl, na ni spěchat. A nechtěl udělat, to, co teď musí, nebo alespoň ne, takto. 

„Nemusíš se mě bát.“ zašeptal, přiklekl k ní a podíval se ji do očí, „ale, je tu něco, co bys ještě měla vědět, Diano. Zítra je první úplněk, po zimním slunovratu…“  zarazil se, aby si urovnal myšlenky, aby ji ještě více, nevyplašil.

 Každý úplněk po zimním slunovratu, jsou brány hradu otevřeny každému, kdo se od doby, kdy měsíc vstoupí do novu, až do času úplňku, ohlásí s prosbou o přijetí. Každému poddanému, který potřebuje radu, anebo se chce třeba jen poklonit, svému pánu.

 Vanhelenova smečka nezklamala.  A on, je nyní, byl povinen vyslyšet.  Vanhelenova smečka, patřila do rodiny prokletých. To znamenalo, že se mohli měnit pouze o úplňku a jejich inteligence v té chvíli, zrovna nevykazovala velkých kvalit.

 Horší byli vlkodlaci z rodiny zrozených, jako třeba smečka Derdhorfova, ty se dokázali přeměňovat bez závislosti na měsíčním světle, zrovna tak, jako on.  Každý vlkodlak, ucítí člověka na míle daleko a nic mu nezabrání v tom, ho zabít.  Věděl, že jakmile vstoupí do hradu, ucítí ji a jediné, co je může zastavit, je on. Jeho síla a moc. 

„Podívej se na mě, lásko.“ zašeptal a prstem ji zvedl bradu, „myslel jsem, že ještě máme čas, ale musíš to vědět…, jen chci, abys věděla, že se nemáš čeho bát.“ Pohladil ji po tváři a pak se postavil. 

„Jsem první. Jsem na půl upír a na půl lykan. Pán všech vlkodlaků. Jenom chci, abys mne viděla i v této podobě, a byla připravená, lásko.“ Dořekl, zvrátil hlavu dozadu a zhluboka zařval. Celé jeho tělo se roztřáslo, a příšerný řev, se rozléhal široko daleko. Byla to děsivá podívaná. Diana s hrůzou zavřela oči, a otevřela je teprve, když vše utichlo.

 „Neboj se!“ uslyšela nad sebou hluboký hlas.

„A…,Agatone?“ zašeptala ustrašeně. Nikdy nic takového neviděla. Dva a půl metru vysoké, obrovské, chlupaté zvíře, možná podobné psu, s obrovskými tesáky, na zadních nohách. Najednou měla pocit, že snad zapomněla dýchat, celá se roztřásla a srdce se jí rozbušilo, jako na poplach. 

 „Diano, neboj se mě, prosím.“  Jen zatřásla hlavou k odporu. 

Nebojím se, přeci vím, že je to on, prolétlo ji hlavou. Nikdy se ničeho nebála, a jeho…, jeho se bude bát?

 „Já…, nebojím se…“ vykoktala po chvíli,  „nemám, z tebe strach, Agatone.“