STÍNY NOCI 12 ČÁST

 

Agaton pohladil zpocenou dívku po vlasech a přivinul si ji do náručí. Právě se miloval s dívkou a nezabil ji. Právě se ji ukázal, ve své nejhroznější podobě, a přesto, ji nechal žít. 

Byla krásná. Tak křehká a zranitelná, ale zároveň cítil nesmírnou sílu, uvnitř tohoto překrásného stvoření, kterému zcela, a bez kompromisně, propadl.

 On, který nikdy v životě, nemiloval. Nebo ano? On, který neznal slovo láska, cit a vášeň. On, který nemá srdce, ani svědomí a jakákoliv emoce, pro něj znamenala sprosté slovo. On miluje? Nemohl tomu uvěřit.

 Najednou se choval jako puberťák, a vůbec mu to nevadilo. Najednou, mu na ničem jiném nezáleželo, jak na její lásce. Tak moc si přál, aby ho milovala. Aby mu to řekla, a aby se mu oddala zcela, tak jako on jí. 

Oblékl dívce svoji košili. Hledáním ostatních věcí, se vůbec nenamáhal a vzal ji do náručí. 

Lehce zavrněla a schoulila se mu na hrudi. Byla jako beránek. Dobře věděl, že několik dní potrvá, než se její tělo vyrovná, s jeho krví. Ještě nikdy, to neudělal. Ještě nikdy, za celý svůj nesmrtelný život, nedal žádné dívce, svoji krev.

 Stovky dívek a žen, zemřeli za tu dobu v jeho náručí a on si nikdy nepřál jako teď, aby žila. Svou, okem sotva postřehnutelnou rychlostí, vykročil k hradu. Těžké dveře se se skřípotem otevřely dříve, než stačil zaklepat. 

„Děkuji ti, Leone.“ prohodil směrem, ke shrbenému starci a vstoupil dovnitř. Přelétl svým zrakem, všechny přítomné. Vypadalo to, že všichni čekají, co se bude dít, ale nikdo se neodvážil, říci jediné slovo.  

„Nech přenést, všechny Dianiny věci, ke mně do pokoje.“ pokynul Leonovi, „a nech připravit horkou koupel.“ 

 „Agatone!“ rozlehl se místností, Leandrův hlas. Diana se přitiskla, ještě více, k jeho hrudi. Leandrův tón hlasu, nevěstil nic dobrého.  

Přistoupil až k nim, zastoupil jim cestu a chvíli si Dianu prohlížel. Agaton ji držel v náručí, a ani se nepohnul. Jen si měřil svého bratra pohledem a čekal.

 Leandr se naklonil blíže, a nasál vzduch. Vypadal v tu chvíli, jako pes, který očichává svou kořist. Ještě několikrát zavětřil, a pak se udiveně, podíval na svého bratra.

 Chvíli, to vypadalo, že nemůže uvěřit tomu, co vidí a cítí. V jeho tváři se vystřídalo, několik emocí. Pak se ještě několikrát zhluboka nadechl a podíval Leandrovi, upřeně do očí. Narovnal se, sklopil hlavu a pravou ruku sevřenou v pěst, přiložil na srdce. 

„Můj, pane.“ řekl, potom a ustoupil, krok stranou.